Ostatní ⁽⁴⁾

Minulý týden na mě pomalu lezla a lezla, až jsem s ní skončil v posteli. Pro někoho možná fajn příběh, jen kdyby nešlo o virózu. Od středy odpoledne jsem se stal jejím vězněm.

Mám takový celoroční plán urazit za rok desetinásobek počtu dnů. Vloni (2016) to vyšlo i trochu přes. Ale vloni jsem začal běhat až v červenci a do té doby jsem chodil. To slovíčko JEN tam chybí záměrně, protože chůze to je prostě bomba. Chodit umí každý, ale přidejte pár (desítek) kilometrů a zvyšte rychlost na pomezí chůze a běhu a lidi začnou padat jak mouchy.

Letos to bude první rok, který celý proběhám (věřím a doufám) a tak jsem si tu porci kilometrů (ten desetinásobek počtu dnů v roce) rozdělil mezi běh a chůzi. Řekl jsem si, že sto kilometrů běhu měsíčně by pro tento rok bylo fajn, takže tedy 1200 km běhu a 2450 km chůze. Běhám trochu víc, ale když mě to tak baví. Chůzi trochu zanedbávám, ale v globále je to v lajně.

O čem jsem to chtěl psát? Aha, o té postelové scéně s virózou. Tak to není vlastně o čem. Jen jsem tak ležel, tu a tam taky pracoval. Mám tu výhodu, že můžu pracovat všude, kde mám svůj počítač, mobil a internet (ten internet se dá na chvilku oželet a bez telefonu je větší klid na práci).

Zkrátka, kdo si počká, ten se dočká. V pátek mi už bylo prdlajs, ale jsem disciplinovaný a tak jsem se úspěšně promarodil i pátkem, ale slíbil jsem si, že je to vážně poslední den v posteli.

Od posledního mého dovětku k článku o hubnutí uplynuly dlouhé dva roky.

Ani se tomu nechce věřit. Co jsem tehdy napsal stále platí a co jsem si naplánoval, to se mě splnilo. Ale i přesto se od té doby mnohé změnilo a spousta věcí je jinak.

Kdybych to býval všechno věděl hned na začátku.

Tak především už neřeším hubnutí jako takové. Ten proces považuji za ukončený. Došel jsem k tomu postupně. Od jara roku 2014 jsem navýšil počet měsíčně nachozených kilometrů. Váha pomalu klesala. Většina změn v jídelníčku, které jsem zavedl v průběhu hubnutí, se ukázala jako trvalá. Už se prostě stravuji jinak. Dávám přednost ovoci a zelenině. Vybírám si potraviny, které jsou nejblíže svému přirozenému stavu. Platí to i u kompletních jídel.

Váha se ustálila mezi 81 a 82 kg při mé výšce 180 cm. Poslední dobou klesá i pod 81, Takže si myslím, že časem ještě trochu klesne.

Ale jak jsem psal výše, hubnutí už neřeším. Chodím 300 až 350 km za měsíc průměrnou rychlostí kolem 6 km/h. 29.12.2015 jsem si šel zaběhat. Uběhl jsem deset kilometrů bez jakékoliv přípravy v zimě dešti a promočený zvenku i zevnitř. Byl to dobrý běh, ale byl to náklad, který jsem neunesl a který mne na dalšího půl roku od běhání odradil.

Strom se narodí a krásně se zazelená. Dělá radost oku fotografa, dělá radost hmyzu, který krouží kolem a nemůže se na to krásu vynadívat. Dělá radost ba i větru, který tu zelenkavou vůni roznáší do okolí. Dělá radost také slunci, které při své každodenní pouti oblohou nezapomnělo na něm svým zlatavým okem spočinout.

Zeleně skotačivé mládi však netrvá věčnost. Strom stárne, moudří a mění se v majestátního bohatýra. Vítr už si s ním jen tak nepohraje a jako ozvěna se mu vrací vlastní hlas znásobený korunou hrdého stromu.

Ale ani zralost netrvá věčně. Hmyz už jen tak nepoletuje kolem, ale přímo ve stromu ze zabydluje, staví domečky ba i celá města.

Vítr se snaží ani nedýchat a strom i tak odpovídá smutným skřípavým sténáním. Slunce se snaží dívat se jinam, aby svým pohledem strom ještě více nevysušilo.

Mravencům ale nic z toho nevadí a vesele staví dál svůj příbytek. Bez přestání běhají tam a zpátky. Tam a zpátky. Levá pravá. Budují a budují. Bydlí tam už celé generace. Ani stařešinové si nepamatují, kdy a odkud přišli.

Jen ti opravdu nejstarší si pamatují pověst, že na druhé straně mýtiny stál nádherný statný strom, kde kromě mravenců žili i ptáci a také veverka. Kdo by ale těm báchorkám starců věřil, oni tam sice ještě nebyli, ale jejich otcové ano a ty tvrdí, že co si oni pamatují, tak tam žádný takový strom nikdy nestál.

Mám výšku 180 cm a měl bych tedy vážit bajvoko do 80ti kilo. Když jsem se před třiceti lety ženil, vážil jsem 74. Jó, kde že ty časy jsou. Přestal jsem sportovat, jako programátor jsem toho taky moc nenaběhal a tak šla kila nahoru. Nebylo to hned, ale s každými Vánocemi jsem dvě až čtyři kila přibral. Dlouho se mi dařilo je zase na jaře shodit. A tak léta šla a já se úspěšně každé jaro vrátil alespoň k číslu 82. Ale pak se cosi zvrtlo.

Najednou jsem měl 87 a na jaře jsem se dostal jen na 84. Řekl jsem si: "taky dobrý" a nechal to být. Netušil jsem, že to je jen začátek. Další Vánoce to vyskočilo na 89 a já to zase srazil na 86. Říkal jsem si: "do těch devadesáti to je pořád dobrý" a byl jsem v klídku. Jenže to nějak nevyšlo a najednou to bylo přes devadesát.

"A sakra", vydechl jsem letos posledního února, když jsem se odvážil vlézt na váhu. "Tak 95? To už je trochu moc, ne? Od zítřka hubnu!"

Proč to píšu? Zjistil jsem, že to jde a není v tom žádná dřina. Tedy, není to úplně samo, ale jde to. Prvního března 2013 jsem tedy měl váhu 95 kilo a pevné odhodlání s tím něco udělat. No fajn, to už je skoro deset kilo dole, že jo! Kéž by.