Život stromu

Strom se narodí a krásně se zazelená. Dělá radost oku fotografa, dělá radost hmyzu, který krouží kolem a nemůže se na to krásu vynadívat. Dělá radost ba i větru, který tu zelenkavou vůni roznáší do okolí. Dělá radost také slunci, které při své každodenní pouti oblohou nezapomnělo na něm svým zlatavým okem spočinout.

Zeleně skotačivé mládi však netrvá věčnost. Strom stárne, moudří a mění se v majestátního bohatýra. Vítr už si s ním jen tak nepohraje a jako ozvěna se mu vrací vlastní hlas znásobený korunou hrdého stromu.

Ale ani zralost netrvá věčně. Hmyz už jen tak nepoletuje kolem, ale přímo ve stromu ze zabydluje, staví domečky ba i celá města.

Vítr se snaží ani nedýchat a strom i tak odpovídá smutným skřípavým sténáním. Slunce se snaží dívat se jinam, aby svým pohledem strom ještě více nevysušilo.

Mravencům ale nic z toho nevadí a vesele staví dál svůj příbytek. Bez přestání běhají tam a zpátky. Tam a zpátky. Levá pravá. Budují a budují. Bydlí tam už celé generace. Ani stařešinové si nepamatují, kdy a odkud přišli.

Jen ti opravdu nejstarší si pamatují pověst, že na druhé straně mýtiny stál nádherný statný strom, kde kromě mravenců žili i ptáci a také veverka. Kdo by ale těm báchorkám starců věřil, oni tam sice ještě nebyli, ale jejich otcové ano a ty tvrdí, že co si oni pamatují, tak tam žádný takový strom nikdy nestál.

Poslední dobou se stavbou moc nepokročili, protože je pořád silný vítr. Ven z úkrytu se odvážili jen ti nejstatečnější.

Dnes je vichr obzvláště silný. Celým stromem znějí podivné zvuky. Zvuky, které si nepamatují ani stařešinové. Všichni čekali, až ty divné zvuky přestanou a ani nedutali. Všude se rozléhal pláč malých mravenečků a konejšivé "pššš, pššš" jejich maminek.

Na chvíli se vítr utišil. Už už se zdálo, že zase bude vše v pořádku, ale vítr znovu udeřil svým "vššš, vššš".

A pak to přišlo. Celý svět se otřásl, jako by byl vytržen i s kořeny. Všechny zvuky celého světa se slily do ohromného ohlušujícího řevu.

Žádný z mravenců se nedokázal udržet na nohou. Celé město se rozervávalo na kusy. Jednotlivé části jejich světa se od sebe vzdalovaly nepředstavitelnou rychlostí, oddělovaly matky od jejich dětí a i s nimi navždy mizely ve tmě.

Pak se rozhostilo hrobové ticho. Všude byla děsivá tma. Vše, co znali, celý jejich svět přestal v jediném temném a děsivém výkřiku přírody existovat.

Druhý den ráno pak poprvé shlédli tu hrůzu. Všude těla mrtvých kamarádů. Všude nářek raněných a zoufalé volání přeživších, jak se snažili nají své blízké.

Vojáci jsou připraveni jako první. Rozkaz je jasný, okamžitá a totální evakuace. Už se řadí první skupiny a vydávají se jen s nezbytnými věcmi na pochod.

Když opouštějí rozvaliny vidí, že i z ostatních trosek toho, čemu říkali domov, se táhnou jako provazy zástupy mravenců. Daleko před nimi již jistě jsou průzkumné jednotky, které vyrazily, aby našli všem nový domov.

Naposled se ještě ohlédnou, než jím trosky jejich světa definitivně zmizí za horizontem.

Po několika dnech pochodu se daleko za nimi ozval sotva slyšitelný zvuk motorových pil.