IVO ŠTOLPA

Včera večer jsem si šel zase zaběhat. Neměl jsem předem stanovený žádný cíl “jak” ba ani směr “kudy” vlastně poběžím. Až dole u řeky jsem se zkratovitě rozhodl odbočit doprava a tudíž ven z města.

Vzal jsem to tedy tradičně kolem Staré plovárny, Pančavu a Sasovským údolím. To je moje oblíbená trasa pro takovéto letní ranní běhání. V takovém případě to V Ráji můžu vzít kolem tankových opraven domů, což je pěkná devítikilometrová trasa s dost brutálním převýšením.

Ale nějak se mi nechtělo končit a tak jsem se z Ráje vydal dál k Rančířovu. To už bylo jasné, že z toho bude minimálně čtrnáctka. Čekal jsem na to, co se mnou udělá první hodina běhu. Tam se to vždycky tak nějak láme. Mezitím jsem už ale proběhl Rančířovem a u rybníka místo doprava směrem k Okrouhlíku jsem to vzal vlevo směrem na Čížov. Tak a bude z toho nejmíň osmnáctka, tedy jestli se něco nestane a já nezastavím.

V Čížově začíná ta správná prověrka zbylých sil, pekelně dlouhé a vytrvalé stoupání, které končí nahoře nad Okrouhlíkem u chaty, kterou celostátně proslavili Iráčtí migranti.

Běh kolem Okrouhlíku proběhl bez problémů. I následné mírné stoupání k popické silnici. Pak kilometrová rovinka do Vysoké a kolem zahrádek. No a jelikož nejsme v Alpách (ale platí to i tam), tak když běžíte dost dlouho do kopce, tak musí přijít chvíle, kdy zase poběžíte dost dlouho dolů. No a ta chvíle, jak jistě místně znalí vědí právě za zahrádkami na Vysoké, kdy se pod vámi rozevře výhled dolů na Hosov a vzadu ještě níž je vidět Jihlava.

Minulý týden na mě pomalu lezla a lezla, až jsem s ní skončil v posteli. Pro někoho možná fajn příběh, jen kdyby nešlo o virózu. Od středy odpoledne jsem se stal jejím vězněm.

Mám takový celoroční plán urazit za rok desetinásobek počtu dnů. Vloni (2016) to vyšlo i trochu přes. Ale vloni jsem začal běhat až v červenci a do té doby jsem chodil. To slovíčko JEN tam chybí záměrně, protože chůze to je prostě bomba. Chodit umí každý, ale přidejte pár (desítek) kilometrů a zvyšte rychlost na pomezí chůze a běhu a lidi začnou padat jak mouchy.

Letos to bude první rok, který celý proběhám (věřím a doufám) a tak jsem si tu porci kilometrů (ten desetinásobek počtu dnů v roce) rozdělil mezi běh a chůzi. Řekl jsem si, že sto kilometrů běhu měsíčně by pro tento rok bylo fajn, takže tedy 1200 km běhu a 2450 km chůze. Běhám trochu víc, ale když mě to tak baví. Chůzi trochu zanedbávám, ale v globále je to v lajně.

O čem jsem to chtěl psát? Aha, o té postelové scéně s virózou. Tak to není vlastně o čem. Jen jsem tak ležel, tu a tam taky pracoval. Mám tu výhodu, že můžu pracovat všude, kde mám svůj počítač, mobil a internet (ten internet se dá na chvilku oželet a bez telefonu je větší klid na práci).

Zkrátka, kdo si počká, ten se dočká. V pátek mi už bylo prdlajs, ale jsem disciplinovaný a tak jsem se úspěšně promarodil i pátkem, ale slíbil jsem si, že je to vážně poslední den v posteli.

Ještě minulý pátek jsem si liboval, jak mi to pěkně šlape a běhá, a že zase s prstem v nose a s palcem v botách udělám svých 310 kilometrů.

Chtěl jsem vyběhnout v neděli, ale ne a ne se vysoukat s postele. Nakonec se mi to podařilo až o půl desáté. Na člověka, který stává o půl sedmé to je tedy dost divný. Ale ani po tom, co jsem se trochu rozhýbal a vlil do hlavy kýbl kafe, se nestalo vůbec nic. Žádný běžecký elán. Nakonec jsem to vzdal a odjel na chalupu, kde jsem potřeboval zničit plochu léta vystlanou několika vrstvami lina a koberců, která sloužila pro starý nafukovací bazén.

V pondělí bez nálady, ale jinak docela dobrý. Naplánoval jsem si, že v úterý hned ráno vyběhnu. Ale ouha, opakovala se neděle. Tedy ne s tou půl desátou, když je ten pracovní den, že jo, ale s tou nechutí se převlíct a vyběhnout. To už jsem se ale taky nějak necítil. Nakonec jsem to po obědě zapíchl a šel domů.

Tohohle krásného koníka jsem vyfotil dole u řeky na jedné ze svých procházek, kdy jsem se dostal na novou cyklostezku vedoucí podél řeky. Ale podle titulku je asi jasné, že řeč nebude o koních (i když jak se to vezme).

Sedím si tak po ránu klidně na záchodě a slyším, jak si sousedi krásně povídají (v paneláku je všechno náramně slyšet, zvláště pak na záchodě, to asi nemusím nějak zdůrazňovat). Nejsem nijak zvědavý a tak jsem, pokud to jen trochu šlo, neposlouchal.

Tedy až do chvíle, kdy jsem zaslechl jinak zdvořilého souseda říkat: “…jako ten blbec nad náma. Je mu padesát sedm, celej život nevytáh paty z baráku a najednou běhá! Jen co za tou jeho zabouchnou dveře tak se obleče a vyrazí. Co tím kur**a chce dokázat! Co tím sleduje!…”. V tomto okamžiku jsem spláchl.

Kdyby ho to náhodou opravdu zajímalo, o čemž pochybuji, tak se mě mohl zeptat. Já bych mu řekl, že jsem od mala dost hodně sportoval a že má pravdu a od dvaceti sedmi jsem opravdu nedělal nic (myšleno pohybově). Dotáhl jsem to až na bezmála sto kilo a na rudý a zpocený obličej. V tom má soused pravdu.

Chci mluvit o kadenci kroků při běhu. Fotka s tím samozřejmě nesouvisí i když někdo při běhu možná dupe jak slon. Ale je fajn, když se před rodinnými domky uprostřed Jihlavy prochází slon. Říkám: “čau slone, můžu si tě vyfotit”? “Jasně brácho” s úsměvem odpovídá slon. Tak jsem zmáčkl spoušť.

Ale zpět k té kadenci. My běžící amatéři se od těch pravých běžců prý lišíme kadencí kroků. Zatímco my běháme s kadencí 160 až 170, tak opravdoví běžci 180, 190 i více. Někde jsem četl, že teprve od 183 je to pravé ořechové.

Koukl jsem do svých záznamů. No hrůza! Zjistil jsem, že se nenacpu ani do chlívečku “amatér”. Běhám s kadencí tak 153 až 163. Jó a v zimě, nebojím se to říct, ještě míň.

S blížícím se jarem kadence zase pomalu stoupala. Jednou jsem dokonce naměřil kadenci 166. No bombááá!

Jelikož jsem tvor zvídavý, tak jsem si řekl, že to zkusím. Přešteloval jsem na hodinkách alarmy, což spočívalo ve vypnutí pípání při krajních mezích tepovky, přidal obrazovku s kadencí a aktuálním tempem a vyběhl.