25 kilometrů

Včera večer jsem si šel zase zaběhat. Neměl jsem předem stanovený žádný cíl “jak” ba ani směr “kudy” vlastně poběžím. Až dole u řeky jsem se zkratovitě rozhodl odbočit doprava a tudíž ven z města.

Vzal jsem to tedy tradičně kolem Staré plovárny, Pančavu a Sasovským údolím. To je moje oblíbená trasa pro takovéto letní ranní běhání. V takovém případě to V Ráji můžu vzít kolem tankových opraven domů, což je pěkná devítikilometrová trasa s dost brutálním převýšením.

Ale nějak se mi nechtělo končit a tak jsem se z Ráje vydal dál k Rančířovu. To už bylo jasné, že z toho bude minimálně čtrnáctka. Čekal jsem na to, co se mnou udělá první hodina běhu. Tam se to vždycky tak nějak láme. Mezitím jsem už ale proběhl Rančířovem a u rybníka místo doprava směrem k Okrouhlíku jsem to vzal vlevo směrem na Čížov. Tak a bude z toho nejmíň osmnáctka, tedy jestli se něco nestane a já nezastavím.

V Čížově začíná ta správná prověrka zbylých sil, pekelně dlouhé a vytrvalé stoupání, které končí nahoře nad Okrouhlíkem u chaty, kterou celostátně proslavili Iráčtí migranti.

Běh kolem Okrouhlíku proběhl bez problémů. I následné mírné stoupání k popické silnici. Pak kilometrová rovinka do Vysoké a kolem zahrádek. No a jelikož nejsme v Alpách (ale platí to i tam), tak když běžíte dost dlouho do kopce, tak musí přijít chvíle, kdy zase poběžíte dost dlouho dolů. No a ta chvíle, jak jistě místně znalí vědí právě za zahrádkami na Vysoké, kdy se pod vámi rozevře výhled dolů na Hosov a vzadu ještě níž je vidět Jihlava.

Já z toho viděl jen světla, protože už byla tma jak v pytli. Natáhl jsem krok a pod sebou jsem v posledních zbytcích světla zaměřoval kamení. Ten sešup do Hosova byl OK. V Hosově se musí překonat docela velké stoupání. Naštěstí ne příliš dlouhé. No a pak už zase sešup až dolů do Jihlavy.

Při tom sešupu má člověk čas na přemýšlení. Koukám na hodinky a vidím, že se blíží osmnáctý kilometr. No tak! Teď to přeci neukončíš!

Asi to byl nějaký zkrat v rozumovým oddělení mého mozku, či co. Přeběhl jsem výpadovku na Pelhřimov a vydal se kolem Polygonu k Rantířovské ulici. Tam jsem se nakrátko připojil k mému kolegovi Vláďovi, který se večerně procházel.

Na Rantířovské ulici mě chytla křeč do pravého chodidla, ale brutální! Snažil jsem se to nějak přeběhnout. Neodradilo mě to, abych, byť kulhajíc, neodbočil po Lípové ulici dolů k řece a neodsoudil se tak k dalším kilometrům.

Až k řece je to pořád z kopce a tak se dá dost odpočívat. Křeč už také polevila. Asi budu muset běhat pořád po rovině. Při běhu z kopce mě totiž napadají naprosté šílenosti. Například v tomto okamžiku mne napadlo, že poběžím, dokud nepřekonám tři hodiny běhu a dvacet pět kilometrů. Takže jsem stopku a následné vychození po běhu zase odložil a proběhl jsem podél řeky po cyklostezce až k benzínce OMV. A pak kolem hřiště Modety k ZOO. To už jsem měl za sebou tři hodiny běhu, ale do dvaceti pěti kilometrů ještě kousek chybělo. Teprve až skoro u staré brány do ZOO se to stalo. Na hodinkách naskočilo číslo 25. Ještě jsem dal sto metrů, aby to číslo nebylo tak trapně “hladké”.

Stopl jsem hodinky a zbylé dva kilometry domů došel, aby se nohy trochu vrátily do normálu.

Takže výsledek 25,1 km a 3 hod 12 min. Zkrátka dlouhý pomalý běh. Taková malá nostalgická vzpomínka na zimní běhání.