Zaječí skok - sobotní procházka

Vydal jsem se v sobotu na odpolední procházku. Tentokrát jsem nezamířil k Vodárenským rybníkům, nýbrž jako cíl jsem si vybral Zaječí skok.

Proč? Inu, naposledy jsem tam byl jako kluk a mnoho si nepamatuji. Snad jen nervózní až zoufalé pokřikování učitelky, která se obávala, že některé ze svěřených dětí zopakuje onen legendární zaječí skok.

Doma jsem zjistil, že se dá jít ze Staré Hory po červené značce až k Zaječímu skoku a odtud zase dál do Rantířova.

No a cestu z Rantířova jsem již absolvoval mnohokrát - kdysi dávno dokonce naboso - ale to by už bylo úplně jiné povídání.

Den jsem si nevybral nejlépe,protože několik dní před tím pršelo a cesta byla blátivá a rozježděná nákladními auty. Jak jsem o pár set metrů dál zjistil, tato zapadlá část Jihlavy si žádala další elektrické vedení.

Na této cestě nebylo vůbec nic pozoruhodného, jen docela hezké svahy končící v řece. Co mne zaujalo stisknout spoušť mého mobilního fotoaparátu bylo pouze ztrouchnivělé torzo starého stromu - viz první foto.

Když jsem vyšel z lesa, spolu se mnou vyšlo i slunce a bunda šla kolem pasu. Všude kolem spousta květů a radujícího hmyzu.

Vůbec mne nevyvedlo z míry, že cesta se stáčí dolů do údolí i když Zaječí skok by měl být spíš nahoře - kdo by skákal z údolí, že jo.

Cesta se náhle rozdvojovala a červená značka neříkala vůbec nic. Jen si tam tak spokojeně okouněla namalovaná na stromě. Koukám po další značce a nic. Vpravo cesta pokračuje dál do údolí. Fajn, ale já bych raději přeci jen nahoru. Takže dobře tedy, jdu do kopce vlevo.

Jako cesta to sice nevypadá, spíše to je jen vyšlapaná cestička. Všude kolem spousty fialových květů Kostivalu. Tady by si babka bylinkářka přišla na své. Super, jsem nahoře a z prvního stromu se na mě šklebí červená značka.

Ještě pár set metrů a sláva, jsem tam. Tedy alespoň na stromě je cedule hlásající, že se nalézám na Zaječím skoku. Pak nějaké dvě hloupé směrovky, ale kdo by si všímal nějakých směrovek natož, aby si přečetl, co je na nich. Proč, vždyť jsi hrdina! Génius orientace. Ne nadarmo jsi běhal orientační běh.

Rozhlédnu se a vidím malou cestičku bokem. To bude určitě ono. A bylo. Dříve se pod skálou rozprostíraly louky Leopolda Kosovského z Horního Kosova. Dnes je to samý strom, vlastně už les. Výhled se tak roz za rokem stává méně a méně úchvatnější. I když výška je pořád stejně velkolepá. Tedy žádný pohled do hloubi Grand kaňonu nečekejte - jsme u jihlavského Zaječího skoku. Ale těch šedesát sedmdesát metrů také stačí k vyvolání toho podivného šimravého pocitu v žaludku, pokud se postavíte dostatečně blízko k okraji.

Udělal jsem pár fotek. Několik z nich je všude kolem tohoto textu.

Na rozpůleném kameni na kraji skaliska je vyryto spousta nápisů a symbolů. Ten nejviditelnější je "otisk" koňského kopyta. Tato podkova je svázána s pověstí a s důvodem, proč se této skále říká Zaječí skok. Jasně, Zaječí skok a podkova - to je jasné, to dává smysl.

Dává, nedává. Pověst praví (teď jen tak z hlavy) že v Plandrech žil velmi zlostný a nelítostný rytíř. Jednoho dne, když už toho vypil a moc, se rozhodl vyrazit na lov. Vyhnal své poddané a hurá do lesů.

Do cesty se mu připletl chromý stařec. I jeho velmi hrubě "pobídl" zařadit se do houfu nadháněčů. Hon mohl začít. V zápalu honu jezdil rytíř křížem krážem. Poddaní jen taktak stačili uskakovat. Onen stařec byl ale příliš pomalý a rytířův kůň jej srazil a smrtelně zranil. V okamžiku, když starcova duše opouštěla tělo se odněkud zjevil zajíc a pelášil si to mýtinou.

I jal se ho rytíř pronásledovat a na patálii se starcem v tu ránu zapomněl. Zajíc i kůň poháněny skoro šíleným rytířem se hnali a kličkovali mezi stromy. Blížili se ke skalnatému výběžku. Zajíc ale nezastavil a skočil. Rytíř již nestačil koně zastavit a oba se zřítili ze skály dolů a zahynuli. Když umírající rytíř naposledy otevřel oči, zdálo se mu, že na zlomek vteřiny zahlédl zajíce mizejícího v křoví na druhém břehu řeky. Kdo chce, ať tomu věří.

Červená šipka jasně ukazovala směr. a tak jsem se vydal po pěšině dolů. Po pár metrech jsem ještě narazil na další skalní výběžek. Asi bleší skok.

Jdu, jdu. Dlouho jsem již neviděl žádnou červenou značku. To nic, to je dobrý, kdo by se maloval se značkami, když tady není kam odbočit. Cesta končila na prostranství u řeky. Na všechny strany se rozbíhaly další cesta. A sakra. Asi sis ty orientační hrdino měl přečíst ty cedulky nahoře. Přece se nebudu vracet. Tahle řeka protéká Rantířovem a moc dobře si pamatuji, že z Rantířova kolem chat to bylo po proudu. Takže hurá po cestě proti proudu! Jó cestě, spíš pěšince.

Pak jsem na malé mýtince (červenou značku jsem už neviděl víc jak kilometr) jsem narazil na malý pomníček. Na to, že tam byl letopočet 1698, dost slušně zachovaný.

Doma jsem pak zjistil, že je to pomník třem dětem jihlavského pastevce, které se na tomto místě 17.8.1698 utopili při své cestě z Vyskytné domů do Jihlavy. Našel jsem i překlad německého textu. Zde je: "Roku 1698, dne 17. srpna Petra Lehrla městského pastýře v Jihlavě tři vlastní děti Petr Pavel, David a Marta, přicházeje od Vyskytné, zde spadly do vody a své životy zde nechaly. Bůh buď milostiv jejich duším. Jda kolem pomodli se za ně a popřej jim věčný klid." V planderské obecní kronice je pak ještě zapsáno, že kámen byl nalezen v roce 1926 v řece při těžbě písku a znovu vztyčen. Na opačné straně řeky - prý aby duše těch dětí to měly blíže k domovu.

Cesta byla stále horší a horší. Místy jsem již skákal z kamene na kámen. Občas se noha smýkla po vlhkém kořeni. Byl jsem přímo pod Zaječím skokem a obloukem kolem řeky se blížil k Rantířovu.

Hele, nějaká cedule! Nebyla turistická, ale informační, říkala, že je tady rezervace. Fajn, červená značka by se hodila víc. Najednou se les rozestoupil a já vyšel na mnohem větší cestu. A heleme se, červená značka. Teď mi bylo jasné, že jsem ze Zaječího skoku sešel špatnou stranou. Ale neva, zase bych nenašel ten pomníček.

Proti mě se vyřítily dvě turistky s lyžařskými hůlkami - lyže nikde. Jasně, je to skvělá věc, ale já bych si připadal jak důchodce. Šup přes potok a sláva - první chata na obzoru!

Takže teď už vím přesně, kde jsem. Teď už značky nepotřebuji. Minul jsem hřiště, starý "kulturák", pak ještě starší hospodu. Procházím pod viaduktem a silnice do Jihlavy je přede mnou.

Teď už to je domů jen sedm kilometrů. Rantířov a Jihlava jsou si zase o něco blíž, než před lety, kdy jsem tudy šel naposled. Poslední rantířovské domy končí o něco dál a první jihlavské domy zase o pořádný kus blíž.

Nechávám za sebou Státní veterinární ústav a první kapky mě nechávají úplně chladným. Teda spíš stále stejně horkým - těch sedm kilometrů je skoro pořád do kopce a můj "motor" má asi děravý chladič - jinak to nechápu.

Ještě potkávám starého známého. Vše je OK práce i děti - fajn, hned mi je líp. Teď už prší docela hodně. Snažím se přilepit kapuci k hlavě, ale vítr na to má jiný - zcela opačný - názor. Nechávám kapuci kapucí a zahýbám domů. Doma je taky všechno OK - jen pes udělal další loužičku. Vysvětlil jsem mu, že se to nedělá a ještě jednou, tak tu louži s ním vytřu, vyždímám a spláchnu. Myslím, že mě pochopil. Dokonce mám pocit, že jsem zahlédl náznak úsměvu v jeho bílými chlupy zarostlé tváři. V tom jsme na tom stejně.