Pátý půlmaraton jednoho šílence

Blíží se sedm měsíců od 10. července 2016, tedy okamžiku, kdy jsem se rozhodl začít běhat a také běhat začal. Takže ne, jako v prosinci 2015, kdy jsem zkusil běžet zničehonic deset kilometrů a pak jsem skoro tři dny nemohl chodit. Hned v srpnu jsem zkusil dvakrát překonat onu, pro mne magickou, půlmaratonskou vzdálenost. Bylo to sice indiánským během, tedy v pravidelných intervalech prokládaným chůzí, ale bylo to.

Ten druhý srpnový půlmaraton jsem dal za 2:46:14. Pak jsem to znovu zkusil v září, ale byl jsem ještě o dvě minuty pomalejší a to jsem si říkal, že musím být čistě teoreticky rychlejší, když jsem posunul od posledně poměr běhu ku chůzi. Čas má ale viditelně jiné tabulky, než já. Čtvrtý půlmaraton jsem běžel v říjnu. Tady už je na místě dokonce i slovo běžel, protože jsem ho celý uběhl. Ale ouha, byl jsem zase o nějakou tu vteřinu pomalejší. No, co na to říct, že jo. Je to celkem jasný. Souvislý běh mi bere víc síly než střídání běhu a chůze a tak je souvislý běh pomalejší.

Co s tím? Tak to je taky jasný. Běhat! Zbytek podzimu a celou zimu jsem se věnoval delším pomalým běhům a zvykal své tělo na tento druh pohybu s tím, že na jaře to snad bude znát.

Včera nadešel den D. V jednu hodinu odpoledne jsem vyběhl. Vybral jsem si nekompromisně trasu vedoucí přes samé kopce. Přece nebudu kroužit po cyklostezce kolem řeky. Je tam sice krásná rovinka a po jedné straně i asfalt, ale je tam taky nuda. Je to na sedm koleček a to by má hlava fakt nezvládla.

Hned po několika kilometrech se mi zdálo, že něco není v pořádku a marně jsem čekal na tu běžeckou pohodu, do které se tělo přepne. Asi se rozbil přepínač. No, co už. Běžel jsem dál. Když došlo na ty největší kopce, tak už jsem byl docela vyfluslej. Jednou jsem si chtěl zkrátit cestu kolem řeky a oběhnout tak jedno dost nepříjemné stoupání. Řeka byla ale nějak širší, všude samá voda. Musel jsem to otočit a místo nepříjemného stoupání vyběhnout po čtyřech šílenej kopec. Takže dnes už žádná zkratka.

Když jsem vyběhl na nejvyšší bod, tak jsem už vážně nemohl. Občas jsem na chvíli přecházel do chůze. Pořád jsem si ale hlídal tempo, které jsem chtěl udržet pod sedmi minutami, protože to by pro mne znamenalo úspěch a výrazné zlepšení.

Jazyk vyplazený jak přiotrávený jezevčík, ale teď, když už mám za sebou osmnáct kilometrů to přeci neodpískám. Věřím si, ale při plánování trasy jsem si na závěrečné kilometr dopřál běh převážně dolů z kopců. Nakonec jsem musel udělat dole ještě malé neplánované kolečko, abych dosáhl kýžené vzdálenosti a s radostí přešel do chůze.

Znaven víc, než jsem čekal, ale velmi spokojený. Tempo pod sedm minut (6:54) jsem zvládl a byl z toho krásný čas 2:24:57. Zlepšení o skoro 25 minut. Takže nakonec naprostá spokojenost. Doufám, že se do podzimu ještě o kousek posunu.

Zde je záznam na Endomondu: