IVO ŠTOLPA

Již léta chodím na procházky. No tak procházky, má žena tomu říká pochoďáky. Tuhle se mě někdo ptal, kolikže toho nachodím. Jó, tak to nevím, musím odpovědět popravdě. Vím, že mé trasy měří 10, 15 i 20 kilometrů. Méně jen, když mi je opravdu špatně. Na více už zase v jednom odpoledni není více času.

Nedávno se můj známý Petr Ozogán vydal na závod Craft 1000 miles Adventure. Už počtvrté a letos, jako poprvé a vůbec jako první "pěšák" tento závod dokončil. Smekám před tímto výkonem, protože je pro mne, alespoň v tomto životě, nepředstavitelný. Jeho video najdete zde. Video o závodě jako takovém pak zde.

Ušel jsem už na svých procházkách taky takovou vzdálenost? Jasně, že ne za 20 dnů jako Petr Ozogán, ale třeba za rok nebo dva? Tak to fakt nevím. Proto jsem se včera rozhodl své procházky dokumentovat.

V neděli odpoledně mělo na Vysočině pršet a tak jsem se rozhodl vydat se na krátkou procházku už dopoledne. Do oběda zbývaly zhruba dvě hodiny, takže žádná dvaceti kilometrová trasa to být nemohla.

Vybral jsem si proto trasu, jejíž délku mám již několikrát prověřenu a která má 12,5 km.

Vede ze Skalky, kolem Citiparku, dopravního hřiště k Staré plovárně. Kolem ní zadem na Pančavu. Z Pančavy přes Sasovské údolí do Ráje. Odtud pak zkratkou kolem tankové opravny a bunkru zpět na Skalku. Jak říkám čistých 12,5 km.

Vyrazil jsem svižně. U Staré plovárny začalo poprchávat, takže jsem se kapkám přesunutím procházky nevyhnul. Právě naopak. Odpolední mrak si to na poslední chvíli rozmyslel a obšťastnil obyvatele Havlíčkobrodska.

Strom se narodí a krásně se zazelená. Dělá radost oku fotografa, dělá radost hmyzu, který krouží kolem a nemůže se na to krásu vynadívat. Dělá radost ba i větru, který tu zelenkavou vůni roznáší do okolí. Dělá radost také slunci, které při své každodenní pouti oblohou nezapomnělo na něm svým zlatavým okem spočinout.

Zeleně skotačivé mládi však netrvá věčnost. Strom stárne, moudří a mění se v majestátního bohatýra. Vítr už si s ním jen tak nepohraje a jako ozvěna se mu vrací vlastní hlas znásobený korunou hrdého stromu.

Ale ani zralost netrvá věčně. Hmyz už jen tak nepoletuje kolem, ale přímo ve stromu ze zabydluje, staví domečky ba i celá města.

Vítr se snaží ani nedýchat a strom i tak odpovídá smutným skřípavým sténáním. Slunce se snaží dívat se jinam, aby svým pohledem strom ještě více nevysušilo.

Mravencům ale nic z toho nevadí a vesele staví dál svůj příbytek. Bez přestání běhají tam a zpátky. Tam a zpátky. Levá pravá. Budují a budují. Bydlí tam už celé generace. Ani stařešinové si nepamatují, kdy a odkud přišli.

Jen ti opravdu nejstarší si pamatují pověst, že na druhé straně mýtiny stál nádherný statný strom, kde kromě mravenců žili i ptáci a také veverka. Kdo by ale těm báchorkám starců věřil, oni tam sice ještě nebyli, ale jejich otcové ano a ty tvrdí, že co si oni pamatují, tak tam žádný takový strom nikdy nestál.