IVO ŠTOLPA

Včera večer jsem se vydal na malé proběhnutí. Na to mám vyhlídnutou trasu kolem řeky, která měří něco málo přes dvanáct kilometrů. Ale ne vždy vše dopadne tak, jak si člověk naplánuje.

Když jsem vyběhl, tak jsem chvíli uvažoval, že bych své rozhodnutí změnil a dal jen krátkou pětikilometrovku kolem Staré plovárny. Nejlepší lék na takové úvahy je čas. Chvíli běžíte a oni vás ty hloupé nápady na zkrácení trasy přejdou. Teda nevím jak u vás, ale u mě to funguje. Na odbočce pod Citiparkem jsem ani na chvíli nezaváhal a vydal se k ZOO, což je ten správný směr kolem Jihlávky k Jihlavě.

Byla tma klid. To vážně miluji. Ještě chyběl pod nohama křupající čerstvě napadaný sníh. Ale člověk nemůže mít všechno, tak je to nějak zařízené a je dobré se s tím smířit. To hlavní je, že místo nápadů na zkrácení trasy se mi v hlavě rodila myšlenka na malé prodloužení. Právě jsem byl za Kauflandem a tak jsem měl na rozhodnutí ještě dva kilometry.

U Českého mlýna jsem se vydal místo k lávce za Kauflandem, ke kamennému viaduktu, který vede na Keťásek. Hned za Viaduktem jsem uhnul vpravo po cestě vedoucí k Lídlu a od něj zase zpátky dolů k řece.

Abych neběžel dvakrát po stejné cestě, tak jsem to vzal po chodníku kolem silnice až k myčce. Na tom chodníku mě přepadla další hloupá myšlenka. Odbočit směrem na Borovinku. Čelovku mám, tak proč ne :-)

Konec roku se již blíží a můžeme začít pomalu rekapitulovat. Souhrn toho, co se mi podařilo i s čísly napíšu někdy hned zkraje nového roku, až bude tento rok definitivně za námi. Zbývá sice jeden či dva běhy, ale i tak to nechám na příště. Nicméně je pár věcí, co se nepovedly a také těch, co už nedám i kdybych se rozkrájel.

Takže, stejně jako vloni jsem chtěl nachodit a naběhat celkem desetinásobek počtu dní v roce, tedy 3650 kilometrů. Je jisté, že tohle už letos nedám a zůstanu tak čtyři sta kilometrů před branami. Ale dal jsem přes tři tisíce kilometrů, což je pro mne stále malý zázrak.

Letos mě dost potrápila zranění. Nikoliv běžecká, ale běhání ovlivňující. Nejhorší byla ta blbost s kyčlí. Po naší zahradě se prohnal bagr a já se usmyslil, že ty hromady hlíny přeházím přes síto a porozvážím po zahradě. Ne, že by to nešlo zrealizovat. Ne, že bych to nezrealizoval. To jóóó. Ale té hlíny s kamením bylo opravdu hodně a jí si při nabírání lopaty pomáhal nohou. No a bylo to. Nakonec jsem musel skoro na dva měsíce vypustit běhání a skoro i chůzi na delší vzdálenosti. Ta bolest v kyčli se pak několikrát vrátila. Koneckonců se tu a tam připomíná dodnes.

Nestačilo, že jsem zpomalil díky kyčli. Začaly mě trápit zuby a to víc než jindy. Záněty a antibiotika nepatří k věcem, které by výkony nějak výrazně podpořily. To všechno asi výrazně přispělo k tomu, že jsem nezdolal svou celoroční dávku kilometrů.

Tak dnešním během jsem dle svých statistik překonal hranici 2000 km. Počítáno od 10.7.2016, kdy jsem začal běhat. Tedy toho desátého jsem to ještě nevěděl. Byl to jen pokus.

Pokus, jestli jsem vůbec v padesáti šesti letech schopen začít běhat. Pokus, jestli můj plán, jak toho dosáhnout bude fungovat. Fungoval a já stále běhám :-)

Chtěl jsem se dostat do kondice. Nevyplivnout duši při dobíhání autobusu. Dlouhodobý plán byl v šedesáti letech být schopen uběhnout půlmaraton. No, jestli tohle vyšlo nevím. Na to si budu muset ještě tři roky počkat. I když za ten rok a půl jsem už absolvoval tuto vzdálenost desetkrát. Párkrát jsem si ji o pár kilometrů prodloužil.

16.září letošního roku jsem uběhl zatím svou nejdelší vzdálenost 30,13 km. Z toho jasně vyplývá, že nejsem žádný maratonec. Jen půlmaratonec. Možná časem, uvidíme.

Tak na tohle jsem se chystal už od jara, kdy jsem zaběhl 25 kilometrů. Myslel jsem, že k tomu dojde někdy v létě, ale problém s kyčlí to odsunul až na dnešek. Přirozeně to ale nebylo tak, že jsem si řekl, jdu zaběhnout 30 kilometrů a bylo vymalováno.

V září mám docela dost naběháno a tak jsem už zhruba týden uvažoval o tom, že vyběhnu na delší běh a uvidím. Hodně se mi líbila myšlenka běžet přes Zaječí skok, protože jsem tudy mnohokrát šel a ani jednou neběžel.

V šest ráno koukám na meteo předpověď a je jasné, že pokud to chci dnes realizovat musí to být hned, protože už kolem jedenácté má začít pršet víc než by se mi líbilo. Teplota 9°C a slabě mrholí. Takže trenky a na nohy Salomony s membránou. Na vrch funkční triko Moira s dlouhým rukávem. Do pružného pásu klíče. Pokud by se meteorologové spletli, tak jsem raději do ledvinky nacpal nepromokavou větrovku.

6:18 vybíhám. Než zabouchnu dveře, raději dvakrát zkontroluji, že v pásu jsou klíče. Tohle nemůžu pokazit. Už jsem dvakrát zůstal stát před zabouchnutými dveřmi bez klíčů a mobilu. Manželka a dcera v práci a syn v Brně. Dnes je to v pohodě. Jsou tam.

Je jasné, že jsem to nevydržel. Není sice zima ani neprší, ale to přeci nevadí. Nové Salomony se prostě musí zaběhnout, to dá rozum.

Jediné srovnání, které mám jsou osm měsíců rozběhané Asics Gel SOMONA 2 GTX, které po osmi měsících skončili neslavně reklamací.

Hned na úvod musím říct, že Asicsy mi líp seděly než Salomony. Jde jen o pocit. Mám trochu širší nohu a zdá se, že Solomony jsou trochu užší. Po dvou kilometrech jsem to ale přestal vnímat a ani po dvanácti kilometrech to nenechalo na noze žádné následky, takže asi opravdu jen pocit.

Zdá se mi, že u Salomonů mi více vyhovuje podrážka i když tu prověřím až někde v kopcích a lesích.

Co se mi zcela jistě nezdá je těsnost Salomonů, kolem nohy i kolem šněrování. Pěkně vypolstrováno, nikde nic netlačí a téměř žádné místečko, kam by mohl zapadnout zbloudilí kamínek.