Intervaly, fartlek, nemoc a spol.

Předminulý týden jsem se moc necítil a měl jsem pocit, že na mě něco leze, pak to zase přešlo. Od středy už ale ležím jak volský hnát s nějakou chřipajznou, či co. Alespoň si trochu odpočinu a zapřemýšlím.

Minulý týden jsem si řekl, že budu začleňovat jednou do týdne intervaly. Závoďáci se diví, k čemu to hobíkovi, který ještě k tomu ani nezávodí je. Nu pro zpestření přece, to dá rozum. Nezávodím a nemusím tudíž na nic trénovat. Ono by to taky v mých padesáti sedmi letech bylo asi k prdu.

Když ale člověk nezávodí a nežene ho do běhu potřeba naběhat kilometry, které potom zúročí v závodě, musí si najít jinou motivaci. To, že vás běhání baví nestačí k tomu, abyste jak blb vstal ráno o hodinu dřív a vyběhl do mrazivého rána. Nebo po únavném a náročném pracovním dni se převlékl a jen tak si šel zaběhat dvacet kilometrů. Teda to bych asi lhal, že se přesně tohle nestane. Stane a mě se to stává dost často.

Ale přesto, jsou okamžiky, kdy se mi nechce. Někdy se neukecám a pak jsem na sebe naštvaný. Někdy se ukecám až časem a pak vyběhnu s plným žaludkem až po večeři. Každý, kdo to alespoň jednou zkusil, tak ví, že to není to úplně ořechový a když to všechno dobře dopadne, tak máte jen pokaženou první část běhu.

To ozvláštnění běhu něčím, co nedělám každý den fakt zabírá. Občas mě to napadne až když běžím. Dost často je to jen malá odbočka a následný běh místy, kde jsem ještě neběžel. Někdy je to přidání nějakého kopce.

Nejzábavnější ale je si něco vymyslet předem. Naplánovat si běh trasou, kde běžíte skoro pořád do kopce. Nebo si říct, že nezahnu na otočce přes most a poběžím dál podél řeky s tím, že tam dál přece nějaký most zase bude, nebo ne?

Intervaly jsou na to taky moc dobré. Když jsem začínal s běháním (ještě to není ani dva roky) tak jsem na to šel přes střídání běhu s chůzí, ale to už jsem tady párkrát popisoval. Taky jsem si říkal, že časem to zkusím naruby, že budu střídat pomalý běh s rychlým. Pak to ale nějak vyšumělo. Bylo to asi tím, že jsem pochopil, že musím nejdřív něco naběhat, připravit svaly, plíce, srdce a celý kardiovaskulární systém na delší běhání. Mám pocit, že teď přišla ta pravá chvíle.

Než jsem ve středu ulehl, tak jsem absolvoval první intervaly. Na mé nejoblíbenější dvanácti kilometrové trase kolem řeky lehce běžím pět minut a poté vložím patnáct vteřin rychlého běhu. Ten první běh byl rozpačitý, protože jsem nevěděl, jak moc rychle si mohu dovolit běžet, abych to byl schopný opakovat po celých dvanáct kilometrů. Teď vím, že se nemusím moc držet zpátky, protože to dám.

Při intervalech, když jsem se rozbíhal jsem zkrátil chůzi a prodloužil běh vždycky po minimálně dvou bězích i když jsem měl pocit, že můžu hned. Ukázalo se to jako dobrá taktika a tak to chci zopakovat i teď.

Můj cíl je po pěti vteřinách přidávat na rychlostní vložce až na jednu minutu, tedy pět minut lehkého běhu a minutu rychlého běhu. Pak se uvidí, co dál.

Když už jsem v titulku zmínil slovo fartlek, tak jen krátce. Já rozdíl mezi intervaly a fartlekem vnímám asi trochu volněji. U intervalů si přesně stanovím časy nebo vzdálenosti a pak je se železnou pravidelností střídám. U fartleku nechám hodinky, obrazně řečeno, doma. Střídám si rychlosti, ale i výběhy a seběhy, jak se mi v tom daném okamžiku zachce. Je to nádherné oživení a to i přesto, že si dáte pěkně do těla. Ale jak jsem napsal výš, u mě jsou teď na pořadu dne intervaly. Cílem je spíše oživení jednoho běhu v týdnu, než nějaké výkonnostní zlepšení. I když i v něj tak trochu doufám :-)