Čím si svítím

Nechci psát o nejlepších čelovkách na světě. Už vůbec se necítím být odborníkem na čelovky, stejně, jako bych se jen stěží označil za odborníka na běh. Moji nezpůsobilost psát o čelovkách podtrhuje skutečnost, že jsem zatím používal pouze dvě.

Před třemi lety, když jsem pochopil, že ten ulítlý nápad začít v padesáti šesti letech běhat bude pokračovat, poté, co jsem se málem rozplácl v tmavém lese, když jsem ve tmě přehlédl spadlou větev, rozhodl jsem se, že si na večerní běhy budu muset opatřit čelovku.

Moc jsem to nestudoval. Prostě jsem vlítnul do Sportisima a koupil první čelovku, která mi padla do oka. No dobře, tak rychlé to zase nebylo. Pravděpodobně si při běhu asi svítí více ženy, nebo alespoň ten pocit mají ve Sportisimu. Barevné kreace téměř okamžitě vyloučily většinu čelovek. Ne, opravdu nebudu běhat v růžové čelovce. Vínová? Ta je fakt super, ale ne, díky. Zbyly jen tři. Černá, modrá a zelená. Mrknul jsem zkušeným okem nováčka na čelovky na lůmeny a vzal tu s největšími.

Profilite PL_MOUNT

Tak to je ona! Modrá, 140 lm. Živí se třemi mikrotužkovými baterkami.

Je lehoučká, dobře drží, nedře a člověk ji po chvíli už ani nevnímá. Deklarovanou výdrž 8 hodin jsem netestoval. Mám pocit, že vydrží déle. To ale může být tím, že svícení "na plné pecky" jsem použil jen v opravdu tmavém lese. Většinu času jsem běžel na nižší stupeň, který má něco kolem 30 lm.

Když ji nabijete novými bateriemi, tak je to super. Nicméně po dvou třech bězích (já běhám v průměru kolem hodiny a půl) už je cítit, že baterie odchází. Světlo je tak slabé, že jen stěží dosvítí na okolní stromy. Nezbývá, než přepnout na ten silnější režim. Je to lepší, ale svítí jako ten slabší režim při nových bateriích. A světlo dál slábne a slábne. Jednou jsem už musel při doběhu po silnici přepnout na blikací režim, abych byl alespoň trochu vidět. Já sám jsem viděl úplný prd.

Skvělý nápad je, si na běh přibalit náhradní baterie. Pro tento případ mám jednu důležitou radu. Zamkněte se na záchodě, v koupelně, nebo v jiné černé komůrce a natrénujte si výměnu baterií v úplné tmě. Já to neudělal. Když pak čelovka jen žhne a vy se v tmavém lese (kde jinde, že) dáte do výměny zjistíte následující: baterie jsou ven skvěle, ale když vás napadne, že by to při vyndávání chtělo zjistit polaritu, už je pozdě. Baterie se vysypou, v lepším případě, do ruky. Pak je tam musíte zkusit nacvakat cikcak a doufat, že se trefíte. Možnosti jsou jen dvě, takže zase taková hrůza to není. Pak vám z nějakého divného důvodu nejde docvaknout kryt. Ve tmě se fakt blbě zjišťuje příčina. Zkoušíte s tím různě pomlít a nakonec se ozve to toužebně očekávané cvak. Prší. Čelovka je díkybohu voděodolná. Já už méně. V okamžiku, kdy opět svítící čelovku nasazuji na hlavu, jsem úplně durch. Po dvou krocích kužel světla ulítne doprava. Jedna strana čelovky vyskočila z popruhu. Naštěstí, když už svítí je snadnější odhalit příčinu a popruh zase na čelovku navléknout.

Výměna baterií v čelovce za tmy a deště je zkušenost, kterou nemám potřebu opakovat. Při té výměně jsem také zjistil, že moje Garminy Forerunner 220 sice svítí, ale že se jejich světlo nehodí k ničemu jinému, než ke svému účelu, totiž osvětlení ciferníku.

Ledlenser H7R.2

Do podzimní sezóny 2018 jsem se rozhodl jít s novou čelovkou. Mé požadavky zněly jasně: už žádná výměna baterií za běhu, více světla a jeho plynulá regulace.

Po dlouhém zkoumání cenově dostupných možností mi padla do oka čelovka Ledlenser H7R.2. Zadní těleso pojme slušně nadupaný akumulátor, který se nabíjí přes mikro USB. Na něj se bez problémů vešel i regulátor jasu s integrovaným červeným světlem, které navíc může blikat. Je to super, protože jste vidět i zezadu. Přesunutí zdroje do samostatného tělesa umožnilo udělat přední hlavní svítilnu opravdu lehoučkou. Svítivost se dá plynule regulovat zhruba od třiceti do tři sta lumenů. A je to opravdu znát.

Ovládání je poměrně jednoduché. Na přední svítilně stisknete čudlík a čelovka se rozsvítí s nastaveným jasem, který byl nastaven při vypnutí. Dvakrát za sebou stisknete zadní čudlík, aby se rozblikalo zadní červené světlo. Stejným čudlíkem můžete otáčením upravit jas. Při dosažení krajní meze čelovka blikne, čímž vám říká, že točit dál už fakt nemá smysl.

Stejně jako u klasické baterky i zde můžete otáčet předním světlem a upravovat šířku světelného kuželu. Čím je kužel užší, tím čelovka svítí dál. Já mám rád, když je osvětlená celá stezka, po které běžím. Víc do boků vidět nepotřebuji. Je to zlatá střední cesta.

Až když jsem ji koupil, dozvěděl jsem se od známých, že Ledlenser je fakt dobrá značka. Nicméně po dvou měsících jsem vyběhl se zhasnutou čelovkou, protože ještě bylo šero. Když jsem chtěl po jednom kilometru vyběhnout na úsek vedoucí po silnici, zapínám čelovku a ... ono nic. Asi jsem ji zapomněl nabít. Je to ale divné, protože ji dobíjím vždy hned po doběhnutí, abych na to nemusel myslet před během. Možná jsem omylem zapnul to červené zadní světlo, když jsem ji dával do krabice. Jde to opravdu moc snadno. Čelovka má přepravní zámek. Jeho aktivace a následná deaktivace mi ale moc nejde. Proto jsem také napsal, že ovládání je POMĚRNĚ jednoduché. Otočil jsem se a běžel jinudy tak, abych neběžel po silnici.

Po návratu jsem dal čelovku dobít a vše nasvědčovalo tomu, že opravdu byla vybitá. Dokonce se rozsvítila zelená ledka, že už je čelovka nabitá. Když jsem jí ale zapnul tak ... zase nic. Vyndal jsem akumulátor a zase ho zandal. Při tom se čelovka krátce rozsvítí. Super, tak přeci jen svítí. Ale to bylo bohužel všechno. Musel jsem ji reklamovat.

Po měsíci mi přišla čelovka nová. Už ale bylo skoro jaro a tak jsem ji po návratu z reklamace použil jen párkrát. Kritickou část ročního období jsem odběhal se starou čelovkou a dvěma sadami baterií.

No a to je vše. Uvidím na podzim, jestli to byla jen náhoda. Zimní běhání ve tmě je pro mě nádhera. Miluji ho víc než to letní pachtění na sluníčku. V takovém počasí má člověk někde v plážovém baru usrkávat ze svého Cuba Libre a ne se štvát za naběhanými kilometry.