Běhání po zahradě

Dlouho jsem teď nic nenapsal. Měl jsem teď dvě nové zábavy, které mě zcela pohltily.

Ta první zábava bylo hledání pokladu na zahradě u chalupy. To je legrace, přirozeně. Napadlo nás, že si svažitou zahradu trochu srovnáme a že tím na předem určeném místě vznikne výškový předěl, na kterém vytvoříme skalku. Chtěl jsem se do toho pustit sám a ručně. Nejdřív jsem pokácel keře, které překážely našemu záměru a které tam nebudou. Když jsem se jal dolovat kořeny od prvního z nich, zjistil jsem, že tohle ručně nedám. Ty keře byly obrovské a jak jsem zjistil nejen nad zemí.

Pak kdosi, přišel s tím fantastickým nápadem, že náš problém vyřeší malý bagr. Tak proč ne, že jo. No, a když už tam bude ten bagr, tak by mohl taky trochu hrábnout kolem chalupy, abychom to mohli trochu zmeliorovat.

Malá část výsledku je na prvním snímku. Výkop 18 + 6 metrů. Kolem chalupy byl beton, který šel pryč taky.

A tady nastupuji já betonobijec. Pětikilová palice a kolečko mi byly pomocníci. Výsledek mého řádění je na obrázku níže. Zhruba šest tun rozmláceného betonu svezeného na hromádku.

Tuto hromádku odvezlo jedno auto. Pak nastal problém, kam s těmi hromadami hlíny se štěrkem a kamením. Kvůli tomu přijely dvě šestitunky a bobík. Tři plné valníky toho byly.

Tak to byla ta první zábava. Ta druhá byla viróza, která zapříčinila v prvním týdnu to, že mi valily z nosu dva niagarské vodopády. Blbnout na zahradě se dalo, ale běhat ne.

Po týdnu jsem to zkusil. Uběhl jsem svých standardních 12 kilometrů, ale byl to dost vydřený běh. Tepovka hned vylítla a bylo mi jasné, že nemoc ještě neřekla své poslední slovo. A taky ne. Vrazilo se mi to do průdušek a tak bylo zase po běhání.

Patnáctého večer jsem si řekl, že by to už mohlo stačit a že to chce testovací výběh. Běžel jsem opět svou standardní dvanáctku. Ale řeknu vám, že to byl porod. Dost vydřených dvanáct kilometrů.

Sedmnáctého ráno jsem provedl druhý testovací výběh. Bylo to mnohem lepší. Běželo se mi mnohem líp a lehčeji. Byla to devítka kolem Staré plovárny a dál Sasovským údolím do Ráje a přes Větrník domů. Dokonce jsem si střihnul osobáky na jeden kilometr a jednu míli.

Devatenáctého ráno jsem si vyběhl kolem Staré plovárny. Udělal jsem pár koleček a vrátil se zpět. Ráno před prací se nemůžu úplně zrušit, že jo. To nejde. Bylo to krásných devět a půl kilometru.

Včera jsem si večer vyběhl. Cílem byla standardní dvanáctka kolem ZOO a pak podél řeky až k lávce u Venuše. A po druhé straně zpět. Když jsem vybíhal, tak jsem si říkal, že pokud se mi poběží dobře, mohl bych přidat jedno tříkilometrové kolečko mezi lávkou za Kauflandem a lávkou u Venuše. To by bylo patnáct kilometrů.

Běželo se mi ale skvěle a tak jsem přidal k tomu prvnímu přídavku další kolo. To by už bylo osmnáct. A jelikož se mi běželo opravdu dobře, přidal jsem ještě jedno a udělal z toho půlmaraton. Návrat od Kauflandu je zhruba čtyři a půl kilometru. Když jsem se mrkl na hodinky, vidím, že jsem o trochu rychlejší, než kdykoliv jindy. Takže jsem se při doběhu snažil ten čas udržet. No a povedlo se, takže jsem svůj osobáček posunul o pět minut. Řekl bych, že nemoc je definitivně pryč.

Dnes jsem si dal jen krátkou jedenáctikilometrovou relaxační procházku.