Nemoc nechodí po horách

13.2.2026

Jak se říká, nemoc nechodí po horách, ale po lidech. Už v pátek 19.9.2025 v práci se mi zdálo, že jdu do schodů nějak těžce. Něco na mě leze, říkal jsem si. V sobotu to nebylo ani lepší, ale ani horší. Měl jsem sobotní dlouhý běh ve svém tříběhovém týdnu. Pro každý případ jsem se rozhodl ho zkrátit a snížit intenzitu na úroveň regeneračního běhu. Garmin hlásil přetížení a připravenost skoro nulovou. Vyběhl jsem a hned v několika prvních minutách se mi to nelíbilo. Tempo žalostné, ale i tak tepovka vysoká. Silou vůle jsem těch 45 minut, na které jsem si běh zkrátil, doběhl a měl jsem dost. Tady jsem pochopil, že se opravdu něco děje. Večer už jsem měl zvýšenou teplotu a v neděli už regulérní teplotu. V úterý jsem měl být doma a tak jsem zavolal do práce, že v pondělí nepřijdu. Získal jsem tím dva dny na vykurýrování. Nestačilo to. Naopak. Cítil jsem se pořád hůř. Teplota se změnila v horečku, přidal se kašel a tlak na plicích, střevní problémy a bolest kolem žlučníku. Ha, žlučník! Svedl jsem to na něj, protože v něm mám dvoucentimetrový šutr.

V pondělí 29. září ráno jsem se vydal k doktorovi, protože mi bylo jasné, že tohle doma nevyležím. Měl jsem pravdu. Rentgen plic, urgent, rentgen břicha pak ještě sono břicha. Od rána bez jídla a jednou půllitrovou petkou z automatu. Už se skoro smrákalo, když jsem skončil v posteli na chirurgickém oddělení. Prý musí žlučník ven, to je jistý. Doktorům se ale na tom pořád nezdál jakýsi výpotek mezi žlučníkem a plicemi. Stěna žlučníku je prý sice zvětšená, což by opravdu ukazovalo na zánět, ale měli stále větší pocit, že to může pocházet z plic. Poslali mě na CT vršek i spodek. Pak mi řekli, že žlučník je pořád na stole, ale že mám masivní plicní embolii a rozjíždějící se zápal plic. Převezli mě i s postelí na kardiologii. Tam jsem strávil krásných deset dnů. Začali do mě píchat, kapat a bůhví co ještě. Horečka 39,8 a pořád ne a ne ustoupit. A tak přidali antibiotik. Pomohlo to nemoc se zlomila a stav se poměrně rychle zlepšovat. Na záchod to bylo sotva pár metrů, ale stejně jsem se jen šoural a sotva dech popadal. Já běžec! Propustili mě do domácího doléčení s tím, že mám rozhodně zůstat alespoň týden nebo dva v posteli.

Po deseti dnech mě ve středu 8.10.2025 jsem byl doma. Cestování po bytě bylo velmi velmi velmi obtížné a dávalo mě vážně zabrat. Bylo mi jasné, že běhat jen tak nezačnu. Ale během pár dní mi začaly vyskakovat po celém těle fleky, které se zvětšovaly, slévali a měnily barvu do tmavě fialové.

A tak jsem šel v pondělí 13.10.2025 opět k lékaři. Paní doktorka mi předepsala léky a mastičky s tím, že když se to do středy nezačne zlepšovat, tak se mám ozvat. Nezlepšilo, ozval jsem se a skončil v nemocnici, tentokrát na kožním. Dumali, dumali a vydumali, že za to můžou ty obrovské dávky Ampicilinu. Hned do mě začali lít kortikoidy a také dvakrát denně mazat kortikoidovými mastmi celé tělo. Naučil jsem se dělat striptýz před davem lékařek a sester. Žádnej chlap, jen ženský. Chyběla snad jen uklízečka. Tahle hospitalizace už byla ve srovnání s tou na kardiologii vlastně lázeňským pobytem. Taky byla o dva dny kratší. Propustili mě 22.10.2025. Skoro na den přesně měsíc od doby, co to všechno začalo.

Dobré bylo, že jsem to přežil, špatně bylo všechno ostatní. Dva týdny jsem pak byl doma a kurýroval se z té embolie, kožní alergie a dvou hospitalizací. Síla přicházela pomalu, velmi pomalu. Čtrnáct dnů trvalo, než jsem se odvážil ven. Poprvé to bylo v pondělí 3.11.2025 a byl jsem šťastný, že jsem došel celých těch 1100 metrů, co mě dělilo od kanceláře. Cesta po schodech do druhého patra byla skutečnou výzvou. Byl to ale kontrolní bod. Každý den jsem to vyšel rychleji a míň jsem se zadýchával.

17.11.2025 začala má běžecká sezóna 2026 a já nic. Ale už jsem jsem cítil kolem břicha takové to divné šimrání a v nohách to už začalo lehce brnět. Věděl jsem, že to nebude trvat dlouho.

Poprvé jsem vyběhl v neděli 23.11.2025. Úplně v poslední den prvního týdne sezony. Že to neprobíhalo úplně podle plánu je jasné. O tom ale až příště.