Běhací bolístky (9)

Ivo Štolpa

Pořád to koleno

Ne, že by mě bavilo pořád mluvit o svém kolenu, ale už mě to prostě se*e. Dalo mě opravdu dost přemáhání, abych vydržel čtrnáct dnů nevyběhnout. Ten druhý týden jsem to dvakrát málem nevydržel a jednou jsem už dokonce držel v ruce své běžecké boty. Nakonec ale vždycky vyhrálo mé ukázněné já.

Po čtrnácti dnech jsem 1. března vyběhl na malý testovací běh. Tenhle okruh, který měří necelé čtyři kilometry běhám jen, když mi něco je. Zaživa se na něj nevydávám. Výsledek byl takový, že jsem to uběhl, ale koleno jsem cítil a druhý den mě regulérně bolelo. Bolest ale rychle ustupovala a následující den už bylo všechno v normálu.

Na další testovací běh jsem se vydal 4. března. Okruh jsem si prodloužil o oběh Staré plovárny a "natáhl" ho tak na necelých šest kilometrů. Tohle běhám, když se mi fakt nechce, což je většinou tak jeden dva dny, než na mě něco začne lízt. Tentokrát mě koleno trochu bolelo v závěrečné třetině, ale po doběhu se vše brzy uklidnilo. Z toho jsem usoudil, že se to lepší.

Pokračovat ve čtení...
Ivo Štolpa

I když běhám, tak chodím

Od doby, co běhám jsem se skoro nedíval, jak jsem na tom s chozením. Poslední rok jsem se na statistiky nepodíval vlastně vůbec. Teď, když mám problém s tím zatraceným kolenem, tak mi chůze zase přijde jako docela dobrý nápad. Když nemůžeš běžet, tak jdi. Nedalo mi to a mrkl jsem se do statistik na Endomundu, kde je všechno pěkně od začátku.

Tento graf ukazuje mé chodecké aktivity. Skromný a nenápadný začátek v druhé polovině roku 2014. Euforii roku 2015 a výlet do nebes v roce 2016. V polovině roku 2016 jsem začal běhat, ale i tak mi zbylo dost prostoru nachodit nejvíc kilometrů. V dalších letech přidávám na běhání. A je to přirozeně na úkor chůze. Když to dám dohromady, vypadá to už trochu lépe.

Pokračovat ve čtení...
Ivo Štolpa

Koleno au au

Už to budou tři týdny, to byl ještě všude led, jsem uklouzl na chodníku. Ne při běhu, ale normálně při cestě do práce. Nohy se mi rozjely jak unavený štětce. Na zádech bágl s noťasem, ten se musí zachránit. Nejsem žádný ořezávátko a tak jsem ten provaz včas zastavil. Trochu divně jsem při tom musel zkroutit pravou nohu, ale zvládl jsem to. Ani rukama jsem se nedotkl chodníku.

Chvíli jsem se v duchu plácal po rameni. Jseš fakt skvělej, borec namakanej. Pravá noha kolem kotníku jen nesměle zvedala ruku, že by k tomu taky chtěla něco říct. Nepleť se do hovoru, když se baví dospělí, uťal jsem její pokusy o slovo.

Noha slušně počkala den a pak pořádně zařvala. Koleno bolelo jak čert, že jsme skoro nemohl chodit. Tohle nevypadá dobře, to mi bylo hned jasný. Počkal jsem pár dní, chodil jsem po několika letech zase tou nejkratší cestou.

Pokračovat ve čtení...
Ivo Štolpa

Intervaly, fartlek, nemoc a spol.

Předminulý týden jsem se moc necítil a měl jsem pocit, že na mě něco leze, pak to zase přešlo. Od středy už ale ležím jak volský hnát s nějakou chřipajznou, či co. Alespoň si trochu odpočinu a zapřemýšlím.

Minulý týden jsem si řekl, že budu začleňovat jednou do týdne intervaly. Závoďáci se diví, k čemu to hobíkovi, který ještě k tomu ani nezávodí je. Nu pro zpestření přece, to dá rozum. Nezávodím a nemusím tudíž na nic trénovat. Ono by to taky v mých padesáti sedmi letech bylo asi k prdu.

Když ale člověk nezávodí a nežene ho do běhu potřeba naběhat kilometry, které potom zúročí v závodě, musí si najít jinou motivaci. To, že vás běhání baví nestačí k tomu, abyste jak blb vstal ráno o hodinu dřív a vyběhl do mrazivého rána. Nebo po únavném a náročném pracovním dni se převlékl a jen tak si šel zaběhat dvacet kilometrů. Teda to bych asi lhal, že se přesně tohle nestane. Stane a mě se to stává dost často.

Ale přesto, jsou okamžiky, kdy se mi nechce. Někdy se neukecám a pak jsem na sebe naštvaný. Někdy se ukecám až časem a pak vyběhnu s plným žaludkem až po večeři. Každý, kdo to alespoň jednou zkusil, tak ví, že to není to úplně ořechový a když to všechno dobře dopadne, tak máte jen pokaženou první část běhu.

Pokračovat ve čtení...
Ivo Štolpa

Pod psa

Nevím, jestli takto vypadám i zvenku, ale uvnitř se cítím přesně tak. Něco na mě leze. Chtěl jsem dnes běžet něco delšího, ale trochu jsem ubral na svých běžeckých představách.

Původně jsem chtěl dát něco delšího, tedy půlmaratónek a dál. Měl jsem v plánu po každých patnácti minutách běhu zařadit dvě minuty chůze. Říkal jsem si, že mě to pomůže zdolat delší trať.

Ale ouha, již včera mě začaly pobolívat klouby, divně se zajížděly za očima a taky od nosu až dovnitř do hlavy. Když jsem se nadýchl, tak ten chladný vzduch (v obýváku máme 24 ° C) se prohnal hlavou, narazil na zadní stranu skla, na kterém se objevily malé prasklinky. Do ho ale nezastavilo, stočil se po obou stranách, prohnal se kolem uší a vepředu, někde za čelem se zuřivým úderem. Takový malý osobní CERN.

Dnes se mi tak, že dá rozum, vůbec nechtělo. Nakonec jsem se ukecal. Mé běžecké já již v představách podnikala dlouhý a nikdy nekončící po zimní Vysočinou. Mé druhé já, na protivnější, do to brblalo: “To nedáš! Dneska ne. Zkus jen taková tu zdravotní. Hele 5 kilometrů max, jasný!?”

Pokračovat ve čtení...