Když se zvrtne malé proběhnutí :-)

Včera večer jsem se vydal na malé proběhnutí. Na to mám vyhlídnutou trasu kolem řeky, která měří něco málo přes dvanáct kilometrů. Ale ne vždy vše dopadne tak, jak si člověk naplánuje.

Když jsem vyběhl, tak jsem chvíli uvažoval, že bych své rozhodnutí změnil a dal jen krátkou pětikilometrovku kolem Staré plovárny. Nejlepší lék na takové úvahy je čas. Chvíli běžíte a oni vás ty hloupé nápady na zkrácení trasy přejdou. Teda nevím jak u vás, ale u mě to funguje. Na odbočce pod Citiparkem jsem ani na chvíli nezaváhal a vydal se k ZOO, což je ten správný směr kolem Jihlávky k Jihlavě.

Byla tma klid. To vážně miluji. Ještě chyběl pod nohama křupající čerstvě napadaný sníh. Ale člověk nemůže mít všechno, tak je to nějak zařízené a je dobré se s tím smířit. To hlavní je, že místo nápadů na zkrácení trasy se mi v hlavě rodila myšlenka na malé prodloužení. Právě jsem byl za Kauflandem a tak jsem měl na rozhodnutí ještě dva kilometry.

U Českého mlýna jsem se vydal místo k lávce za Kauflandem, ke kamennému viaduktu, který vede na Keťásek. Hned za Viaduktem jsem uhnul vpravo po cestě vedoucí k Lídlu a od něj zase zpátky dolů k řece.

Abych neběžel dvakrát po stejné cestě, tak jsem to vzal po chodníku kolem silnice až k myčce. Na tom chodníku mě přepadla další hloupá myšlenka. Odbočit směrem na Borovinku. Čelovku mám, tak proč ne 🙂

Pokračovat ve čtení „Když se zvrtne malé proběhnutí :-)“

Pátý půlmaraton jednoho šílence

Blíží se sedm měsíců od 10. července 2016, tedy okamžiku, kdy jsem se rozhodl začít běhat a také běhat začal. Takže ne, jako v prosinci 2015, kdy jsem zkusil běžet zničehonic deset kilometrů a pak jsem skoro tři dny nemohl chodit. Hned v srpnu jsem zkusil dvakrát překonat onu, pro mne magickou, půlmaratonskou vzdálenost. Bylo to sice indiánským během, tedy v pravidelných intervalech prokládaným chůzí, ale bylo to.

Ten druhý srpnový půlmaraton jsem dal za 2:46:14. Pak jsem to znovu zkusil v září, ale byl jsem ještě o dvě minuty pomalejší a to jsem si říkal, že musím být čistě teoreticky rychlejší, když jsem posunul od posledně poměr běhu ku chůzi. Čas má ale viditelně jiné tabulky, než já. Čtvrtý půlmaraton jsem běžel v říjnu. Tady už je na místě dokonce i slovo běžel, protože jsem ho celý uběhl. Ale ouha, byl jsem zase o nějakou tu vteřinu pomalejší. No, co na to říct, že jo. Je to celkem jasný. Souvislý běh mi bere víc síly než střídání běhu a chůze a tak je souvislý běh pomalejší.

Co s tím? Tak to je taky jasný. Běhat! Zbytek podzimu a celou zimu jsem se věnoval delším pomalým běhům a zvykal své tělo na tento druh pohybu s tím, že na jaře to snad bude znát.

Včera nadešel den D. V jednu hodinu odpoledne jsem vyběhl. Vybral jsem si nekompromisně trasu vedoucí přes samé kopce. Přece nebudu kroužit po cyklostezce kolem řeky. Je tam sice krásná rovinka a po jedné straně i asfalt, ale je tam taky nuda. Je to na sedm koleček a to by má hlava fakt nezvládla.

Hned po několika kilometrech se mi zdálo, že něco není v pořádku a marně jsem čekal na tu běžeckou pohodu, do které se tělo přepne. Asi se rozbil přepínač. No, co už. Běžel jsem dál. Když došlo na ty největší kopce, tak už jsem byl docela vyfluslej. Jednou jsem si chtěl zkrátit cestu kolem řeky a oběhnout tak jedno dost nepříjemné stoupání. Řeka byla ale nějak širší, všude samá voda. Musel jsem to otočit a místo nepříjemného stoupání vyběhnout po čtyřech šílenej kopec. Takže dnes už žádná zkratka.

Pokračovat ve čtení „Pátý půlmaraton jednoho šílence“