Pořád to koleno

Ne, že by mě bavilo pořád mluvit o svém kolenu, ale už mě to prostě se*e. Dalo mě opravdu dost přemáhání, abych vydržel čtrnáct dnů nevyběhnout. Ten druhý týden jsem to dvakrát málem nevydržel a jednou jsem už dokonce držel v ruce své běžecké boty. Nakonec ale vždycky vyhrálo mé ukázněné já.

Po čtrnácti dnech jsem 1. března vyběhl na malý testovací běh. Tenhle okruh, který měří necelé čtyři kilometry běhám jen, když mi něco je. Zaživa se na něj nevydávám. Výsledek byl takový, že jsem to uběhl, ale koleno jsem cítil a druhý den mě regulérně bolelo. Bolest ale rychle ustupovala a následující den už bylo všechno v normálu.

Na další testovací běh jsem se vydal 4. března. Okruh jsem si prodloužil o oběh Staré plovárny a „natáhl“ ho tak na necelých šest kilometrů. Tohle běhám, když se mi fakt nechce, což je většinou tak jeden dva dny, než na mě něco začne lízt. Tentokrát mě koleno trochu bolelo v závěrečné třetině, ale po doběhu se vše brzy uklidnilo. Z toho jsem usoudil, že se to lepší.

Pokračovat ve čtení „Pořád to koleno“

I když běhám, tak chodím

Od doby, co běhám jsem se skoro nedíval, jak jsem na tom s chozením. Poslední rok jsem se na statistiky nepodíval vlastně vůbec. Teď, když mám problém s tím zatraceným kolenem, tak mi chůze zase přijde jako docela dobrý nápad. Když nemůžeš běžet, tak jdi. Nedalo mi to a mrkl jsem se do statistik na Endomundu, kde je všechno pěkně od začátku.

Tento graf ukazuje mé chodecké aktivity. Skromný a nenápadný začátek v druhé polovině roku 2014. Euforii roku 2015 a výlet do nebes v roce 2016. V polovině roku 2016 jsem začal běhat, ale i tak mi zbylo dost prostoru nachodit nejvíc kilometrů. V dalších letech přidávám na běhání. A je to přirozeně na úkor chůze. Když to dám dohromady, vypadá to už trochu lépe.

Pokračovat ve čtení „I když běhám, tak chodím“

Koleno au au

Už to budou tři týdny, to byl ještě všude led, jsem uklouzl na chodníku. Ne při běhu, ale normálně při cestě do práce. Nohy se mi rozjely jak unavený štětce. Na zádech bágl s noťasem, ten se musí zachránit. Nejsem žádný ořezávátko a tak jsem ten provaz včas zastavil. Trochu divně jsem při tom musel zkroutit pravou nohu, ale zvládl jsem to. Ani rukama jsem se nedotkl chodníku.

Chvíli jsem se v duchu plácal po rameni. Jseš fakt skvělej, borec namakanej. Pravá noha kolem kotníku jen nesměle zvedala ruku, že by k tomu taky chtěla něco říct. Nepleť se do hovoru, když se baví dospělí, uťal jsem její pokusy o slovo.

Noha slušně počkala den a pak pořádně zařvala. Koleno bolelo jak čert, že jsme skoro nemohl chodit. Tohle nevypadá dobře, to mi bylo hned jasný. Počkal jsem pár dní, chodil jsem po několika letech zase tou nejkratší cestou.

Pokračovat ve čtení „Koleno au au“

Intervaly, fartlek, nemoc a spol.

Předminulý týden jsem se moc necítil a měl jsem pocit, že na mě něco leze, pak to zase přešlo. Od středy už ale ležím jak volský hnát s nějakou chřipajznou, či co. Alespoň si trochu odpočinu a zapřemýšlím.

Minulý týden jsem si řekl, že budu začleňovat jednou do týdne intervaly. Závoďáci se diví, k čemu to hobíkovi, který ještě k tomu ani nezávodí je. Nu pro zpestření přece, to dá rozum. Nezávodím a nemusím tudíž na nic trénovat. Ono by to taky v mých padesáti sedmi letech bylo asi k prdu.

Když ale člověk nezávodí a nežene ho do běhu potřeba naběhat kilometry, které potom zúročí v závodě, musí si najít jinou motivaci. To, že vás běhání baví nestačí k tomu, abyste jak blb vstal ráno o hodinu dřív a vyběhl do mrazivého rána. Nebo po únavném a náročném pracovním dni se převlékl a jen tak si šel zaběhat dvacet kilometrů. Teda to bych asi lhal, že se přesně tohle nestane. Stane a mě se to stává dost často.

Ale přesto, jsou okamžiky, kdy se mi nechce. Někdy se neukecám a pak jsem na sebe naštvaný. Někdy se ukecám až časem a pak vyběhnu s plným žaludkem až po večeři. Každý, kdo to alespoň jednou zkusil, tak ví, že to není to úplně ořechový a když to všechno dobře dopadne, tak máte jen pokaženou první část běhu.

Pokračovat ve čtení „Intervaly, fartlek, nemoc a spol.“

Pod psa

Nevím, jestli takto vypadám i zvenku, ale uvnitř se cítím přesně tak. Něco na mě leze. Chtěl jsem dnes běžet něco delšího, ale trochu jsem ubral na svých běžeckých představách.

Původně jsem chtěl dát něco delšího, tedy půlmaratónek a dál. Měl jsem v plánu po každých patnácti minutách běhu zařadit dvě minuty chůze. Říkal jsem si, že mě to pomůže zdolat delší trať.

Ale ouha, již včera mě začaly pobolívat klouby, divně se zajížděly za očima a taky od nosu až dovnitř do hlavy. Když jsem se nadýchl, tak ten chladný vzduch (v obýváku máme 24 ° C) se prohnal hlavou, narazil na zadní stranu skla, na kterém se objevily malé prasklinky. Do ho ale nezastavilo, stočil se po obou stranách, prohnal se kolem uší a vepředu, někde za čelem se zuřivým úderem. Takový malý osobní CERN.

Dnes se mi tak, že dá rozum, vůbec nechtělo. Nakonec jsem se ukecal. Mé běžecké já již v představách podnikala dlouhý a nikdy nekončící po zimní Vysočinou. Mé druhé já, na protivnější, do to brblalo: “To nedáš! Dneska ne. Zkus jen taková tu zdravotní. Hele 5 kilometrů max, jasný!?”

Pokračovat ve čtení „Pod psa“

Letní běžecký půst

Ta kyčel mě fakt už s*ala. Čtrnáct dnů do dovolené a tak jsem si řekl, že těch čtrnáct dnů vydržím bez běhání a vydržet to i na Elbě už nebude problém. S tou Elbou už svému okolí musíme lézt na nervy. Ale je to tam hrozně nakažlivé.

Poprvé jsme tam byli na jeden den v roce 2001 při zpáteční cestě z Liparských ostrovů. Líbilo se nám tam, ale co tak toho můžete stihnout za jediný den. A tak jsme si slíbili, že se sem vrátíme.

Návrat se konal v roce 2008 a pak 2010, 2013, 2014, 2015, 2016 dvakrát a letos. Celkem jsme tedy u břehů Elby přistáli devětkrát. Ještě tak tři roky a doběhneme v délce pobytu i Napoleona.

Celou dobu mě svrběly konečky prstů na nohách a chtěly se proběhnout. Já byl ale neoblomný a vydržel jsem to. Je tedy fakt, že úplně přesně měsíc, který jsem si slíbil a ani o den víc. Hned první den po termínu jsem obul kecky a vyběhl.

Pokračovat ve čtení „Letní běžecký půst“

Běhání po zahradě 2 a kyčel

Poslední dobou každý víkend a někdy i v týdnu se věnuji zahradě. Nejde ani tak o to, aby byla ještě krásnější, ale spíš o to, aby byla alespoň jako před tím. Vlastně by mi úplně stačilo, kdyby ta plocha kolem chalupy snesla označení zahrada.

Po tom, co si z naší zahrady udělal tankodrom jeden šílený bagrista pod záminkou, že nám provede výkop na melioraci, okolí naší chaloupky zahradu nepřipomínalo ani náznakem.

Na obrázku je čerstvě založená skalka, která byla prvotní příčinou celé akce. Nad skalkou vpravo je vidět první hromádky, ke které se nepodařilo dostat bobíkem a musel jsem ji zlikvidovat ručně.

pokračování té hromádky. Za ní se roztahují dvě další. To já jen, aby bylo jasné, že když tohle máte vzít lopatou přes síto a pak z každé strany síta znovu do kotouče, a taky ten kotouč pak někam odvézt a s tou hlínou a sutí něco udělat, není divu, že to mé tělíčko trochu poznamená.

Pokračovat ve čtení „Běhání po zahradě 2 a kyčel“

Běhání po zahradě

Dlouho jsem teď nic nenapsal. Měl jsem teď dvě nové zábavy, které mě zcela pohltily.

Ta první zábava bylo hledání pokladu na zahradě u chalupy. To je legrace, přirozeně. Napadlo nás, že si svažitou zahradu trochu srovnáme a že tím na předem určeném místě vznikne výškový předěl, na kterém vytvoříme skalku. Chtěl jsem se do toho pustit sám a ručně. Nejdřív jsem pokácel keře, které překážely našemu záměru a které tam nebudou. Když jsem se jal dolovat kořeny od prvního z nich, zjistil jsem, že tohle ručně nedám. Ty keře byly obrovské a jak jsem zjistil nejen nad zemí.

Pak kdosi, přišel s tím fantastickým nápadem, že náš problém vyřeší malý bagr. Tak proč ne, že jo. No, a když už tam bude ten bagr, tak by mohl taky trochu hrábnout kolem chalupy, abychom to mohli trochu zmeliorovat.

Malá část výsledku je na prvním snímku. Výkop 18 + 6 metrů. Kolem chalupy byl beton, který šel pryč taky.

A tady nastupuji já betonobijec. Pětikilová palice a kolečko mi byly pomocníci. Výsledek mého řádění je na obrázku níže. Zhruba šest tun rozmláceného betonu svezeného na hromádku.

Tuto hromádku odvezlo jedno auto. Pak nastal problém, kam s těmi hromadami hlíny se štěrkem a kamením. Kvůli tomu přijely dvě šestitunky a bobík. Tři plné valníky toho byly.

Tak to byla ta první zábava. Ta druhá byla viróza, která zapříčinila v prvním týdnu to, že mi valily z nosu dva niagarské vodopády. Blbnout na zahradě se dalo, ale běhat ne.

Pokračovat ve čtení „Běhání po zahradě“

Tak, a to mám za to…

Ještě minulý pátek jsem si liboval, jak mi to pěkně šlape a běhá, a že zase s prstem v nose a s palcem v botách udělám svých 310 kilometrů.

Chtěl jsem vyběhnout v neděli, ale ne a ne se vysoukat s postele. Nakonec se mi to podařilo až o půl desáté. Na člověka, který stává o půl sedmé to je tedy dost divný. Ale ani po tom, co jsem se trochu rozhýbal a vlil do hlavy kýbl kafe, se nestalo vůbec nic. Žádný běžecký elán. Nakonec jsem to vzdal a odjel na chalupu, kde jsem potřeboval zničit plochu léta vystlanou několika vrstvami lina a koberců, která sloužila pro starý nafukovací bazén.

V pondělí bez nálady, ale jinak docela dobrý. Naplánoval jsem si, že v úterý hned ráno vyběhnu. Ale ouha, opakovala se neděle. Tedy ne s tou půl desátou, když je ten pracovní den, že jo, ale s tou nechutí se převlíct a vyběhnout. To už jsem se ale taky nějak necítil. Nakonec jsem to po obědě zapíchl a šel domů.

Pokračovat ve čtení „Tak, a to mám za to…“