Mých 1000 mil

Již léta chodím na procházky. No tak procházky, má žena tomu říká pochoďáky. Tuhle se mě někdo ptal, kolikže toho nachodím. Jó, tak to nevím, musím odpovědět popravdě. Vím, že mé trasy měří 10, 15 i 20 kilometrů. Méně jen, když mi je opravdu špatně. Na více už zase v jednom odpoledni není více času.

Nedávno se můj známý Petr Ozogán vydal na závod Craft 1000 miles Adventure. Už počtvrté a letos, jako poprvé a vůbec jako první „pěšák“ tento závod dokončil. Smekám před tímto výkonem, protože je pro mne, alespoň v tomto životě, nepředstavitelný. Jeho video najdete zde. Video o závodě jako takovém pak zde.

Ušel jsem už na svých procházkách taky takovou vzdálenost? Jasně, že ne za 20 dnů jako Petr Ozogán, ale třeba za rok nebo dva? Tak to fakt nevím. Proto jsem se včera rozhodl své procházky dokumentovat.

Pokračovat ve čtení „Mých 1000 mil“

Krátká nedělní procházka

V neděli odpoledně mělo na Vysočině pršet a tak jsem se rozhodl vydat se na krátkou procházku už dopoledne. Do oběda zbývaly zhruba dvě hodiny, takže žádná dvaceti kilometrová trasa to být nemohla.

Vybral jsem si proto trasu, jejíž délku mám již několikrát prověřenu a která má 12,5 km.

Vede ze Skalky, kolem Citiparku, dopravního hřiště k Staré plovárně. Kolem ní zadem na Pančavu. Z Pančavy přes Sasovské údolí do Ráje. Odtud pak zkratkou kolem tankové opravny a bunkru zpět na Skalku. Jak říkám čistých 12,5 km.

Vyrazil jsem svižně. U Staré plovárny začalo poprchávat, takže jsem se kapkám přesunutím procházky nevyhnul. Právě naopak. Odpolední mrak si to na poslední chvíli rozmyslel a obšťastnil obyvatele Havlíčkobrodska.

Pokračovat ve čtení „Krátká nedělní procházka“

Život stromu

Strom se narodí a krásně se zazelená. Dělá radost oku fotografa, dělá radost hmyzu, který krouží kolem a nemůže se na to krásu vynadívat. Dělá radost ba i větru, který tu zelenkavou vůni roznáší do okolí. Dělá radost také slunci, které při své každodenní pouti oblohou nezapomnělo na něm svým zlatavým okem spočinout.

Zeleně skotačivé mládi však netrvá věčnost. Strom stárne, moudří a mění se v majestátního bohatýra. Vítr už si s ním jen tak nepohraje a jako ozvěna se mu vrací vlastní hlas znásobený korunou hrdého stromu.

Ale ani zralost netrvá věčně. Hmyz už jen tak nepoletuje kolem, ale přímo ve stromu ze zabydluje, staví domečky ba i celá města.

Vítr se snaží ani nedýchat a strom i tak odpovídá smutným skřípavým sténáním. Slunce se snaží dívat se jinam, aby svým pohledem strom ještě více nevysušilo.

Mravencům ale nic z toho nevadí a vesele staví dál svůj příbytek. Bez přestání běhají tam a zpátky. Tam a zpátky. Levá pravá. Budují a budují. Bydlí tam už celé generace. Ani stařešinové si nepamatují, kdy a odkud přišli.

Jen ti opravdu nejstarší si pamatují pověst, že na druhé straně mýtiny stál nádherný statný strom, kde kromě mravenců žili i ptáci a také veverka. Kdo by ale těm báchorkám starců věřil, oni tam sice ještě nebyli, ale jejich otcové ano a ty tvrdí, že co si oni pamatují, tak tam žádný takový strom nikdy nestál.

Pokračovat ve čtení „Život stromu“

Začal jsem hubnout a ejhle hubnu!

Mám výšku 180 cm a měl bych tedy vážit bajvoko do 80ti kilo. Když jsem se před třiceti lety ženil, vážil jsem 74. Jó, kde že ty časy jsou. Přestal jsem sportovat, jako programátor jsem toho taky moc nenaběhal a tak šla kila nahoru. Nebylo to hned, ale s každými Vánocemi jsem dvě až čtyři kila přibral. Dlouho se mi dařilo je zase na jaře shodit. A tak léta šla a já se úspěšně každé jaro vrátil alespoň k číslu 82. Ale pak se cosi zvrtlo.

Najednou jsem měl 87 a na jaře jsem se dostal jen na 84. Řekl jsem si: „taky dobrý“ a nechal to být. Netušil jsem, že to je jen začátek. Další Vánoce to vyskočilo na 89 a já to zase srazil na 86. Říkal jsem si: „do těch devadesáti to je pořád dobrý“ a byl jsem v klídku. Jenže to nějak nevyšlo a najednou to bylo přes devadesát.

„A sakra“, vydechl jsem letos posledního února, když jsem se odvážil vlézt na váhu. „Tak 95? To už je trochu moc, ne? Od zítřka hubnu!“

Proč to píšu? Zjistil jsem, že to jde a není v tom žádná dřina. Tedy, není to úplně samo, ale jde to. Prvního března 2013 jsem tedy měl váhu 95 kilo a pevné odhodlání s tím něco udělat. No fajn, to už je skoro deset kilo dole, že jo! Kéž by.

Pokračovat ve čtení „Začal jsem hubnout a ejhle hubnu!“

Zaječí skok – sobotní procházka

Vydal jsem se v sobotu na odpolední procházku. Tentokrát jsem nezamířil k Vodárenským rybníkům, nýbrž jako cíl jsem si vybral Zaječí skok.

Proč? Inu, naposledy jsem tam byl jako kluk a mnoho si nepamatuji. Snad jen nervózní až zoufalé pokřikování učitelky, která se obávala, že některé ze svěřených dětí zopakuje onen legendární zaječí skok.

Doma jsem zjistil, že se dá jít ze Staré Hory po červené značce až k Zaječímu skoku a odtud zase dál do Rantířova.

No a cestu z Rantířova jsem již absolvoval mnohokrát – kdysi dávno dokonce naboso – ale to by už bylo úplně jiné povídání.

Den jsem si nevybral nejlépe,protože několik dní před tím pršelo a cesta byla blátivá a rozježděná nákladními auty. Jak jsem o pár set metrů dál zjistil, tato zapadlá část Jihlavy si žádala další elektrické vedení.

Na této cestě nebylo vůbec nic pozoruhodného, jen docela hezké svahy končící v řece. Co mne zaujalo stisknout spoušť mého mobilního fotoaparátu bylo pouze ztrouchnivělé torzo starého stromu – viz první foto.

Když jsem vyšel z lesa, spolu se mnou vyšlo i slunce a bunda šla kolem pasu. Všude kolem spousta květů a radujícího hmyzu.

Pokračovat ve čtení „Zaječí skok – sobotní procházka“

Můj nejmilejší pohled na Jihlavu

Kdysi, v roce 1975 (bylo mi 15 let) jsem namaloval kousek Jihlavy z nezvyklého pohledu. Někteří mí spolužáci ze střední školy si ten obraz možná pamatují, protože jsem s nim přijel a domalovával ho až tam.

Původně měl zlatý rám, který zdědil po Leninovi. Dnes už je dost starý na to, aby si zasloužil svůj vlastní rám.

Dodnes ten pohled miluji a často se na ono zvláštní místo vracím. Přikládám foto z letošního února (2012), kdy byly světelné podmínky srovnatelné s obrazem. A také jednu fotku veselejší z 30.9.2012.

Pokračovat ve čtení „Můj nejmilejší pohled na Jihlavu“