IVO ŠTOLPA

Když běháte nebo chodíte, časem vás přepadnou otázky, jako kolik jsem toho naběhal tento týden, měsíc a kolik ten minulý. A hele, kolik jsi toho už naběhal za tu dobu, co běháš?

Nechci tady uvádět seznam počítačových aplikací, protože jich stejně většinu neznám. Uvedu jen to, kam jsem se do dnešního dne dostal já.

Úvod

Úplně na začátku jsem jen chodil. Vzdálenost jsem si naměřil na Google mapách a výsledky zapisoval do tabulky. Je to fajn, ale časem člověk zjistí, že krokování v mapách není zase tak skvělá věc, zvláště, když začínáte chodit stále častěji a taky občas těsně před koncem trasování na něco ťuknete a všechno je v pr....

Kapitola první

Pak jsem od ženy dostal sporttester Timex s krokoměrem. Hned jsem ho šel zkalibrovat a následně otestovat. Hned se mi to zalíbilo. Byla to úplně jiná práce. Pár prvních procházek jsem si ještě zkontroloval pěkně postaru. Rozdíl v tom byl na 15 kilometrů tak sto metrů. A je dost pravděpodobné, že větší část tohoto rozdílu jsem způsobil spíš já při trasování v mapě.

Co měl tento sporttester k lepšímu, byl hrudní pás na měření tepové frekvence. Dřív jsem o tom moc nepřemýšlel, ale když už jsem ho měl, tak mi to nedalo a něco si o tom přečetl a šel jsem to pěkně v praxi prověřit. A stejně jako bůh jsem viděl, že je to dobré.

Jeden problém s takovýmto sporttesterem přeci jen je. Nevyřeší zaznamenávání aktivit a taky poskytuje další informace, které jsou hodné zaznamenání a tek se tabulka pěkně nafoukla a řádků přibývalo.

Co se telefonování týče, se mi vždycky líbily věci, co vypadají jako telefon a ne malá kuchyňská digitální váha. Tím pádem mě ta věc s Androidem postihla až když už jsem byl mezi známými za totálního exota. Když už jsem ho ale měl, tak jsem se poohlédl po nějaké apce, která by měřila, zaznamenávala a to včetně GPS.

A je to tady! Ať už započítám onen ojedinělý běh z 29.12.2015, po kterém nenásledovalo vůbec nic, nebo to vezmu až od 10. července 2016, kdy jsem začal opravdu běhat, tak je to tady. Dnešním během jsem překonal hranici 1000 naběhaných kilometrů. Když jsem začal chodit, tak jsem byl zvědavý, za jak dlouho ujdu tisíc mil. Teď už to vím. Dvakrát do roka a ještě zbude prostor pro běhání.

Ale, že to vezme takový kalup a naběhám tisíc kilometrů za osm měsíců, tak to jsem vážně nečekal.

Takové výročí si zaslouží trochu té statistiky. Takže:

Blíží se sedm měsíců od 10. července 2016, tedy okamžiku, kdy jsem se rozhodl začít běhat a také běhat začal. Takže ne, jako v prosinci 2015, kdy jsem zkusil běžet zničehonic deset kilometrů a pak jsem skoro tři dny nemohl chodit. Hned v srpnu jsem zkusil dvakrát překonat onu, pro mne magickou, půlmaratonskou vzdálenost. Bylo to sice indiánským během, tedy v pravidelných intervalech prokládaným chůzí, ale bylo to.

Ten druhý srpnový půlmaraton jsem dal za 2:46:14. Pak jsem to znovu zkusil v září, ale byl jsem ještě o dvě minuty pomalejší a to jsem si říkal, že musím být čistě teoreticky rychlejší, když jsem posunul od posledně poměr běhu ku chůzi. Čas má ale viditelně jiné tabulky, než já. Čtvrtý půlmaraton jsem běžel v říjnu. Tady už je na místě dokonce i slovo běžel, protože jsem ho celý uběhl. Ale ouha, byl jsem zase o nějakou tu vteřinu pomalejší. No, co na to říct, že jo. Je to celkem jasný. Souvislý běh mi bere víc síly než střídání běhu a chůze a tak je souvislý běh pomalejší.

Co s tím? Tak to je taky jasný. Běhat! Zbytek podzimu a celou zimu jsem se věnoval delším pomalým běhům a zvykal své tělo na tento druh pohybu s tím, že na jaře to snad bude znát.

Včera nadešel den D. V jednu hodinu odpoledne jsem vyběhl. Vybral jsem si nekompromisně trasu vedoucí přes samé kopce. Přece nebudu kroužit po cyklostezce kolem řeky. Je tam sice krásná rovinka a po jedné straně i asfalt, ale je tam taky nuda. Je to na sedm koleček a to by má hlava fakt nezvládla.

Hned po několika kilometrech se mi zdálo, že něco není v pořádku a marně jsem čekal na tu běžeckou pohodu, do které se tělo přepne. Asi se rozbil přepínač. No, co už. Běžel jsem dál. Když došlo na ty největší kopce, tak už jsem byl docela vyfluslej. Jednou jsem si chtěl zkrátit cestu kolem řeky a oběhnout tak jedno dost nepříjemné stoupání. Řeka byla ale nějak širší, všude samá voda. Musel jsem to otočit a místo nepříjemného stoupání vyběhnout po čtyřech šílenej kopec. Takže dnes už žádná zkratka.

Tak jsem to dnes nevydržel a zase jsem vyběhl. Všude to taje jak vzteklé a o vodu není nouze. Taky jsem odhalil jedno fyzikální tajemství: když na ledové boule dáte trochu vody, tak se z nich stanou slovy Julie Roberts ve filmu Pretty Woman "svině klouzavý". Asi trochu mimo, že jo. Souvislost to samozřejmě má. Jednak mé botičky zase tak moc nekloužou a vodičky se taky nebojí.

Ale vezmu to od začátku. Když jsem začal chodit na pomezí chůze a běhu a tu a tam jsem se opravdu rozběhl, pořídil jsem si na to běžecké boty Reebook. Byly opravdu skvělé a nachodil jsem v nich více jak dva tisíce kilometrů.

Nic ale netrvá věčně a když mě opustily, koupil jsem narychlo boty Lotto CrossRide 600. Co bych chodil kolem horké kaše, v souboji se sešmajdanými reebooky to Lotto projelo na celé čáře. Tím prosím neříkám, že Reebook je lepší než Lotto. Možná ano, ale nemohu tak soudit porovnávám-li Reebooky v základní ceně 2400,-Kč s Lotto CrossRide 600 v ceně 1100,-Kč.

Ať jsou Lotto CrossRide 600 jaké chtějí, nic to nezmění na faktu, že jsem je měl na nohou 10.7.2016, když jsem poprvé vyběhl s cílem rozběhat se z nuly na půlmaraton. Nemám na mysli žádný závod, ale prostě jen touhu padesátišestiletého pitomce být i v šedesáti schopen uběhnout půlmaraton. Říkal jsem si, že na to mám čtyři roky, tak to přece nějak dám.

Předevčírem jsem se rozhodl prověřit, jak blízko už je jaro. Teď jsem celou zimu běhal dlouhé a pomalé běhy. Je to fajn, člověk si zvykne běžet dlouho a být celou tu dobu jen sám se sebou. Není nadto o něčem hloubat a najednou ejhle, už je pryč dalších pět kilometrů. Doufám, že mi to pomůže, až bude pěkně teplo a sucho, ale nic ve zlém, už to trvá trochu dlouho.

Ptáci už ráno řvou jak krávy, zima už taky trochu polevila. Tuhle jsem nad kostelem viděl mračno ptáků, kteří přilétli odněkud z jihu a radili se, kam dál.

Předevčírem svítilo sluníčko a vypadalo to, že konečně zase můžu odhodit zimní doplňky a zkusit si skutečně zaběhat. Řekl jsem si, že se trochu potrápím při vyšších tepových frekvencích a tak jsem si nastavil alarm až na 149. Laťku anareobního prahu jsem zády pořád nadzvedával. Pořád jsem čekal, kdy vyplivnu. Doběhl jsem ale celou trasu dlouhou dvanáct kilometrů a kousek.