I když běhám, tak chodím

Od doby, co běhám jsem se skoro nedíval, jak jsem na tom s chozením. Poslední rok jsem se na statistiky nepodíval vlastně vůbec. Teď, když mám problém s tím zatraceným kolenem, tak mi chůze zase přijde jako docela dobrý nápad. Když nemůžeš běžet, tak jdi. Nedalo mi to a mrkl jsem se do statistik na Endomundu, kde je všechno pěkně od začátku.

Tento graf ukazuje mé chodecké aktivity. Skromný a nenápadný začátek v druhé polovině roku 2014. Euforii roku 2015 a výlet do nebes v roce 2016. V polovině roku 2016 jsem začal běhat, ale i tak mi zbylo dost prostoru nachodit nejvíc kilometrů. V dalších letech přidávám na běhání. A je to přirozeně na úkor chůze. Když to dám dohromady, vypadá to už trochu lépe.

Pokračovat ve čtení „I když běhám, tak chodím“

Malá silvestrovská desítka

Díval jsem se na předchozí roky a nemohu říct, že silvestrovská procházka je tradicí. Vloni 30.12. sedmnáct kilometrů, předloni to jóóó, to bylo krásných šestnáct kilometrů přesně na Silvestra. No a 2014 široko daleko nic.

Celé odpoledne se dělám s chlebíčkama a jednohubkama. Pak si to všechno donesu k televizi, otevřu láhev vína a začnu. Do půlnoci to nikdy nestihnu. Teda tu láhev a jednohubky to jó. Ale ty chlebíčky dojídám i druhý den.

Ta dopolední procházka je prostě v tomto světle nutná. Skoro povinnost. A tak jsem vyrazil.

Pokračovat ve čtení „Malá silvestrovská desítka“

Co se mi v roce 2017 nepovedlo

Konec roku se již blíží a můžeme začít pomalu rekapitulovat. Souhrn toho, co se mi podařilo i s čísly napíšu někdy hned zkraje nového roku, až bude tento rok definitivně za námi. Zbývá sice jeden či dva běhy, ale i tak to nechám na příště. Nicméně je pár věcí, co se nepovedly a také těch, co už nedám i kdybych se rozkrájel.

Takže, stejně jako vloni jsem chtěl nachodit a naběhat celkem desetinásobek počtu dní v roce, tedy 3650 kilometrů. Je jisté, že tohle už letos nedám a zůstanu tak čtyři sta kilometrů před branami. Ale dal jsem přes tři tisíce kilometrů, což je pro mne stále malý zázrak.

Letos mě dost potrápila zranění. Nikoliv běžecká, ale běhání ovlivňující. Nejhorší byla ta blbost s kyčlí. Po naší zahradě se prohnal bagr a já se usmyslil, že ty hromady hlíny přeházím přes síto a porozvážím po zahradě. Ne, že by to nešlo zrealizovat. Ne, že bych to nezrealizoval. To jóóó. Ale té hlíny s kamením bylo opravdu hodně a jí si při nabírání lopaty pomáhal nohou. No a bylo to. Nakonec jsem musel skoro na dva měsíce vypustit běhání a skoro i chůzi na delší vzdálenosti. Ta bolest v kyčli se pak několikrát vrátila. Koneckonců se tu a tam připomíná dodnes.

Nestačilo, že jsem zpomalil díky kyčli. Začaly mě trápit zuby a to víc než jindy. Záněty a antibiotika nepatří k věcem, které by výkony nějak výrazně podpořily. To všechno asi výrazně přispělo k tomu, že jsem nezdolal svou celoroční dávku kilometrů.

Pokračovat ve čtení „Co se mi v roce 2017 nepovedlo“

Tak už jsem se konečně vymarodil :-)

Minulý týden na mě pomalu lezla a lezla, až jsem s ní skončil v posteli. Pro někoho možná fajn příběh, jen kdyby nešlo o virózu. Od středy odpoledne jsem se stal jejím vězněm.

Mám takový celoroční plán urazit za rok desetinásobek počtu dnů. Vloni (2016) to vyšlo i trochu přes. Ale vloni jsem začal běhat až v červenci a do té doby jsem chodil. To slovíčko JEN tam chybí záměrně, protože chůze to je prostě bomba. Chodit umí každý, ale přidejte pár (desítek) kilometrů a zvyšte rychlost na pomezí chůze a běhu a lidi začnou padat jak mouchy.

Letos to bude první rok, který celý proběhám (věřím a doufám) a tak jsem si tu porci kilometrů (ten desetinásobek počtu dnů v roce) rozdělil mezi běh a chůzi. Řekl jsem si, že sto kilometrů běhu měsíčně by pro tento rok bylo fajn, takže tedy 1200 km běhu a 2450 km chůze. Běhám trochu víc, ale když mě to tak baví. Chůzi trochu zanedbávám, ale v globále je to v lajně.

O čem jsem to chtěl psát? Aha, o té postelové scéně s virózou. Tak to není vlastně o čem. Jen jsem tak ležel, tu a tam taky pracoval. Mám tu výhodu, že můžu pracovat všude, kde mám svůj počítač, mobil a internet (ten internet se dá na chvilku oželet a bez telefonu je větší klid na práci).

Zkrátka, kdo si počká, ten se dočká. V pátek mi už bylo prdlajs, ale jsem disciplinovaný a tak jsem se úspěšně promarodil i pátkem, ale slíbil jsem si, že je to vážně poslední den v posteli.

Pokračovat ve čtení „Tak už jsem se konečně vymarodil :-)“

Jak jsem začal chodit

Toto není vzpomínka na devátý měsíc mého života, ale na stále nedávnou minulost. V článku o hubnutí jsem popisoval úplný začátek svého chodeckého úsilí. Jak jsem chodíval nejdříve sporadicky jen o víkendech, pomalu se počet kilometrů zvyšoval, stejně jako četnost mých procházek.

Kolik toho vlastně nachodím? To byla otázka, která mne s přibývajícími kilometry začala zajímat. Krokoval jsem si zpětně své procházky na mapách, zapisoval jsem si zjištěné kilometry do excelové tabulky. Šílené! Jinak se to nazvat nedá.

Pak jsem od ženy dostal sporttester a mé snažení se znásobilo. Vše ale opravdu začalo až s objevením www.endomondo.com. Zde je celkový stav mého procházkového „šílenství“:

Pokračovat ve čtení „Jak jsem začal chodit“

Mých 1000 mil

Již léta chodím na procházky. No tak procházky, má žena tomu říká pochoďáky. Tuhle se mě někdo ptal, kolikže toho nachodím. Jó, tak to nevím, musím odpovědět popravdě. Vím, že mé trasy měří 10, 15 i 20 kilometrů. Méně jen, když mi je opravdu špatně. Na více už zase v jednom odpoledni není více času.

Nedávno se můj známý Petr Ozogán vydal na závod Craft 1000 miles Adventure. Už počtvrté a letos, jako poprvé a vůbec jako první „pěšák“ tento závod dokončil. Smekám před tímto výkonem, protože je pro mne, alespoň v tomto životě, nepředstavitelný. Jeho video najdete zde. Video o závodě jako takovém pak zde.

Ušel jsem už na svých procházkách taky takovou vzdálenost? Jasně, že ne za 20 dnů jako Petr Ozogán, ale třeba za rok nebo dva? Tak to fakt nevím. Proto jsem se včera rozhodl své procházky dokumentovat.

Pokračovat ve čtení „Mých 1000 mil“

Krátká nedělní procházka

V neděli odpoledně mělo na Vysočině pršet a tak jsem se rozhodl vydat se na krátkou procházku už dopoledne. Do oběda zbývaly zhruba dvě hodiny, takže žádná dvaceti kilometrová trasa to být nemohla.

Vybral jsem si proto trasu, jejíž délku mám již několikrát prověřenu a která má 12,5 km.

Vede ze Skalky, kolem Citiparku, dopravního hřiště k Staré plovárně. Kolem ní zadem na Pančavu. Z Pančavy přes Sasovské údolí do Ráje. Odtud pak zkratkou kolem tankové opravny a bunkru zpět na Skalku. Jak říkám čistých 12,5 km.

Vyrazil jsem svižně. U Staré plovárny začalo poprchávat, takže jsem se kapkám přesunutím procházky nevyhnul. Právě naopak. Odpolední mrak si to na poslední chvíli rozmyslel a obšťastnil obyvatele Havlíčkobrodska.

Pokračovat ve čtení „Krátká nedělní procházka“

Zaječí skok – sobotní procházka

Vydal jsem se v sobotu na odpolední procházku. Tentokrát jsem nezamířil k Vodárenským rybníkům, nýbrž jako cíl jsem si vybral Zaječí skok.

Proč? Inu, naposledy jsem tam byl jako kluk a mnoho si nepamatuji. Snad jen nervózní až zoufalé pokřikování učitelky, která se obávala, že některé ze svěřených dětí zopakuje onen legendární zaječí skok.

Doma jsem zjistil, že se dá jít ze Staré Hory po červené značce až k Zaječímu skoku a odtud zase dál do Rantířova.

No a cestu z Rantířova jsem již absolvoval mnohokrát – kdysi dávno dokonce naboso – ale to by už bylo úplně jiné povídání.

Den jsem si nevybral nejlépe,protože několik dní před tím pršelo a cesta byla blátivá a rozježděná nákladními auty. Jak jsem o pár set metrů dál zjistil, tato zapadlá část Jihlavy si žádala další elektrické vedení.

Na této cestě nebylo vůbec nic pozoruhodného, jen docela hezké svahy končící v řece. Co mne zaujalo stisknout spoušť mého mobilního fotoaparátu bylo pouze ztrouchnivělé torzo starého stromu – viz první foto.

Když jsem vyšel z lesa, spolu se mnou vyšlo i slunce a bunda šla kolem pasu. Všude kolem spousta květů a radujícího hmyzu.

Pokračovat ve čtení „Zaječí skok – sobotní procházka“