Běhání po zahradě 2 a kyčel

Poslední dobou každý víkend a někdy i v týdnu se věnuji zahradě. Nejde ani tak o to, aby byla ještě krásnější, ale spíš o to, aby byla alespoň jako před tím. Vlastně by mi úplně stačilo, kdyby ta plocha kolem chalupy snesla označení zahrada.

Po tom, co si z naší zahrady udělal tankodrom jeden šílený bagrista pod záminkou, že nám provede výkop na melioraci, okolí naší chaloupky zahradu nepřipomínalo ani náznakem.

Na obrázku je čerstvě založená skalka, která byla prvotní příčinou celé akce. Nad skalkou vpravo je vidět první hromádky, ke které se nepodařilo dostat bobíkem a musel jsem ji zlikvidovat ručně.

pokračování té hromádky. Za ní se roztahují dvě další. To já jen, aby bylo jasné, že když tohle máte vzít lopatou přes síto a pak z každé strany síta znovu do kotouče, a taky ten kotouč pak někam odvézt a s tou hlínou a sutí něco udělat, není divu, že to mé tělíčko trochu poznamená.

Pokračovat ve čtení „Běhání po zahradě 2 a kyčel“

Běhání po zahradě

Dlouho jsem teď nic nenapsal. Měl jsem teď dvě nové zábavy, které mě zcela pohltily.

Ta první zábava bylo hledání pokladu na zahradě u chalupy. To je legrace, přirozeně. Napadlo nás, že si svažitou zahradu trochu srovnáme a že tím na předem určeném místě vznikne výškový předěl, na kterém vytvoříme skalku. Chtěl jsem se do toho pustit sám a ručně. Nejdřív jsem pokácel keře, které překážely našemu záměru a které tam nebudou. Když jsem se jal dolovat kořeny od prvního z nich, zjistil jsem, že tohle ručně nedám. Ty keře byly obrovské a jak jsem zjistil nejen nad zemí.

Pak kdosi, přišel s tím fantastickým nápadem, že náš problém vyřeší malý bagr. Tak proč ne, že jo. No, a když už tam bude ten bagr, tak by mohl taky trochu hrábnout kolem chalupy, abychom to mohli trochu zmeliorovat.

Malá část výsledku je na prvním snímku. Výkop 18 + 6 metrů. Kolem chalupy byl beton, který šel pryč taky.

A tady nastupuji já betonobijec. Pětikilová palice a kolečko mi byly pomocníci. Výsledek mého řádění je na obrázku níže. Zhruba šest tun rozmláceného betonu svezeného na hromádku.

Tuto hromádku odvezlo jedno auto. Pak nastal problém, kam s těmi hromadami hlíny se štěrkem a kamením. Kvůli tomu přijely dvě šestitunky a bobík. Tři plné valníky toho byly.

Tak to byla ta první zábava. Ta druhá byla viróza, která zapříčinila v prvním týdnu to, že mi valily z nosu dva niagarské vodopády. Blbnout na zahradě se dalo, ale běhat ne.

Pokračovat ve čtení „Běhání po zahradě“

Hubnutí po dvou letech

Od posledního mého dovětku k článku o hubnutí uplynuly dlouhé dva roky.

Ani se tomu nechce věřit. Co jsem tehdy napsal stále platí a co jsem si naplánoval, to se mě splnilo. Ale i přesto se od té doby mnohé změnilo a spousta věcí je jinak.

Kdybych to býval všechno věděl hned na začátku.

Tak především už neřeším hubnutí jako takové. Ten proces považuji za ukončený. Došel jsem k tomu postupně. Od jara roku 2014 jsem navýšil počet měsíčně nachozených kilometrů. Váha pomalu klesala. Většina změn v jídelníčku, které jsem zavedl v průběhu hubnutí, se ukázala jako trvalá. Už se prostě stravuji jinak. Dávám přednost ovoci a zelenině. Vybírám si potraviny, které jsou nejblíže svému přirozenému stavu. Platí to i u kompletních jídel.

Váha se ustálila mezi 81 a 82 kg při mé výšce 180 cm. Poslední dobou klesá i pod 81, Takže si myslím, že časem ještě trochu klesne.

Ale jak jsem psal výše, hubnutí už neřeším. Chodím 300 až 350 km za měsíc průměrnou rychlostí kolem 6 km/h. 29.12.2015 jsem si šel zaběhat. Uběhl jsem deset kilometrů bez jakékoliv přípravy v zimě dešti a promočený zvenku i zevnitř. Byl to dobrý běh, ale byl to náklad, který jsem neunesl a který mne na dalšího půl roku od běhání odradil.

Pokračovat ve čtení „Hubnutí po dvou letech“

Život stromu

Strom se narodí a krásně se zazelená. Dělá radost oku fotografa, dělá radost hmyzu, který krouží kolem a nemůže se na to krásu vynadívat. Dělá radost ba i větru, který tu zelenkavou vůni roznáší do okolí. Dělá radost také slunci, které při své každodenní pouti oblohou nezapomnělo na něm svým zlatavým okem spočinout.

Zeleně skotačivé mládi však netrvá věčnost. Strom stárne, moudří a mění se v majestátního bohatýra. Vítr už si s ním jen tak nepohraje a jako ozvěna se mu vrací vlastní hlas znásobený korunou hrdého stromu.

Ale ani zralost netrvá věčně. Hmyz už jen tak nepoletuje kolem, ale přímo ve stromu ze zabydluje, staví domečky ba i celá města.

Vítr se snaží ani nedýchat a strom i tak odpovídá smutným skřípavým sténáním. Slunce se snaží dívat se jinam, aby svým pohledem strom ještě více nevysušilo.

Mravencům ale nic z toho nevadí a vesele staví dál svůj příbytek. Bez přestání běhají tam a zpátky. Tam a zpátky. Levá pravá. Budují a budují. Bydlí tam už celé generace. Ani stařešinové si nepamatují, kdy a odkud přišli.

Jen ti opravdu nejstarší si pamatují pověst, že na druhé straně mýtiny stál nádherný statný strom, kde kromě mravenců žili i ptáci a také veverka. Kdo by ale těm báchorkám starců věřil, oni tam sice ještě nebyli, ale jejich otcové ano a ty tvrdí, že co si oni pamatují, tak tam žádný takový strom nikdy nestál.

Pokračovat ve čtení „Život stromu“

Začal jsem hubnout a ejhle hubnu!

Mám výšku 180 cm a měl bych tedy vážit bajvoko do 80ti kilo. Když jsem se před třiceti lety ženil, vážil jsem 74. Jó, kde že ty časy jsou. Přestal jsem sportovat, jako programátor jsem toho taky moc nenaběhal a tak šla kila nahoru. Nebylo to hned, ale s každými Vánocemi jsem dvě až čtyři kila přibral. Dlouho se mi dařilo je zase na jaře shodit. A tak léta šla a já se úspěšně každé jaro vrátil alespoň k číslu 82. Ale pak se cosi zvrtlo.

Najednou jsem měl 87 a na jaře jsem se dostal jen na 84. Řekl jsem si: „taky dobrý“ a nechal to být. Netušil jsem, že to je jen začátek. Další Vánoce to vyskočilo na 89 a já to zase srazil na 86. Říkal jsem si: „do těch devadesáti to je pořád dobrý“ a byl jsem v klídku. Jenže to nějak nevyšlo a najednou to bylo přes devadesát.

„A sakra“, vydechl jsem letos posledního února, když jsem se odvážil vlézt na váhu. „Tak 95? To už je trochu moc, ne? Od zítřka hubnu!“

Proč to píšu? Zjistil jsem, že to jde a není v tom žádná dřina. Tedy, není to úplně samo, ale jde to. Prvního března 2013 jsem tedy měl váhu 95 kilo a pevné odhodlání s tím něco udělat. No fajn, to už je skoro deset kilo dole, že jo! Kéž by.

Pokračovat ve čtení „Začal jsem hubnout a ejhle hubnu!“