Číslo 5 žije!

Po porouchaném kolenu a následné viróze jsem zase zpět.

Nějak se nechtěla spárovat sluchátka s mobilem. Ono to je spíš tím mobilem, který si dnes jen tak přestal zvonit. Pár restartů a odinstalování apky Contact+ to sice zpravilo, ale pak zase nějak nešly ty sluchátka.

Nechal jsem všechno to harampádí doma a vyběhl jen tak v trenkách a tričku. Testnul jsem desítku, jestli ji dám pod hodinu, tak se budu definitivně považovat za vyléčeného.

Pokračovat ve čtení „Číslo 5 žije!“

Co při běhu na uši

Řeč nebude o klapkách, ale o sluchátkách na poslouchání. Nehledejte zde zasvěcené recenze, ale jen můj vlastní příběh a postupný vývoj.

Tak především, běhací sluchátka nemusí být nutně naprosto jedinečná svými reprodukčními kvalitami. Je pochopitelně dobře, když to nezní jak ze sudu, nebo jako reklama na cirkulárku, ale nejde nám o sluchátka na klasiku u krbu se sklenicí skvělého vína.

Musím také říci, že neběhám se sluchátky vždy. Rád běhám jen tak po lesích a kochám se. V takovém případě mi ucpané uši přijdou jako kontraproduktivní. Když si je vezmu, tak abych poslouchal audioknihu. Hudbu si taky pouštím, ale většinou jen, na testovací běh, kde se soustředím na výkon. Při něm mi hudba pomáhá udržet tempo a překonat kritické okamžiky.

Drátová sluchátka

Asi jako každý, jsem i já začal se sluchátky, které jsem dostal k mobilu. Skončily po pár týdnech s vytrženým drátem z levého sluchátka. U dalších se zlomil drát u konektoru, jak se telefon v kapse otočil na stranu. Hledal jsem stále odolnější varianty a tlustšími šňůrami s opletením nebo pogumováním. Bohužel výsledek byl vždy stejný. Měsíc bylo maximum a musel jsem hledat nové. Do dnes jedny mám jako rezervní. Jsou to pecky s držáky za ucho.

Platronics

Tohle byly moje první bezdrátová sluchátka. Už nevím ten typ a v nabídce už jsem je nenašel. Byly to špunty propojené plochou pogumovanou šňůrou za krk. Běhalo se s nimi dost dobře. S drátovými sluchátky se to vůbec nedalo srovnat. Jejich problém byl v tom, že vyčnívaly z ucha snad dva centimetry. Když jsem si nasadil čepici, tak její lem mi sluchátka zatlačoval až do mozku. Nic příjemného. Vedlo to až k tomu, že jsem v zimním období úplně přestal poslouchat. Další problém byl ten, že kvůli tomu jak moc vystupovaly z uší, měly tendenci vyskakovat. Nesnášely žvýkání. Když jsem si při běhu vzal nějakou rozinku, nebo oříšek, tak alespoň jedno sluchátko za chvíli z ucha vyskočilo. Po dvou letech jsem si koupil nová sluchátka a Platronicsy jsem dal na „dojetí“ synovi.

Pokračovat ve čtení „Co při běhu na uši“

Tak konečně už zase běhám

Nerad bych to nějak zakřikl, ale kolo už dává pokoj. Alespoň do té míry, abych mohl běhat. V předposledním únorovém týdnu jsem naběhal pouhých 11 kilometrů než jsem s běháním musel přestat úplně. Poslední únorový týden a první březnový týden jsem neběhal vůbec. Až na konci jsem se odvážil na pomalé a velmi velmi opatrné čtyři kilometry.

Když jsem zjistil, že už by to možná šlo, tak jsem sice pomalu, ale přece začal znovu běhat. V druhém březnovém týdnu jsem z radosti naběhal 41 kilometrů. Asi jsem to trochu přehnal a koleno se zase začalo ozývat a tak jsem ve třetím týdnu naběhal jen 14 kilometrů.

Pokračovat ve čtení „Tak konečně už zase běhám“

Pořád to koleno

Ne, že by mě bavilo pořád mluvit o svém kolenu, ale už mě to prostě se*e. Dalo mě opravdu dost přemáhání, abych vydržel čtrnáct dnů nevyběhnout. Ten druhý týden jsem to dvakrát málem nevydržel a jednou jsem už dokonce držel v ruce své běžecké boty. Nakonec ale vždycky vyhrálo mé ukázněné já.

Po čtrnácti dnech jsem 1. března vyběhl na malý testovací běh. Tenhle okruh, který měří necelé čtyři kilometry běhám jen, když mi něco je. Zaživa se na něj nevydávám. Výsledek byl takový, že jsem to uběhl, ale koleno jsem cítil a druhý den mě regulérně bolelo. Bolest ale rychle ustupovala a následující den už bylo všechno v normálu.

Na další testovací běh jsem se vydal 4. března. Okruh jsem si prodloužil o oběh Staré plovárny a „natáhl“ ho tak na necelých šest kilometrů. Tohle běhám, když se mi fakt nechce, což je většinou tak jeden dva dny, než na mě něco začne lízt. Tentokrát mě koleno trochu bolelo v závěrečné třetině, ale po doběhu se vše brzy uklidnilo. Z toho jsem usoudil, že se to lepší.

Pokračovat ve čtení „Pořád to koleno“

I když běhám, tak chodím

Od doby, co běhám jsem se skoro nedíval, jak jsem na tom s chozením. Poslední rok jsem se na statistiky nepodíval vlastně vůbec. Teď, když mám problém s tím zatraceným kolenem, tak mi chůze zase přijde jako docela dobrý nápad. Když nemůžeš běžet, tak jdi. Nedalo mi to a mrkl jsem se do statistik na Endomundu, kde je všechno pěkně od začátku.

Tento graf ukazuje mé chodecké aktivity. Skromný a nenápadný začátek v druhé polovině roku 2014. Euforii roku 2015 a výlet do nebes v roce 2016. V polovině roku 2016 jsem začal běhat, ale i tak mi zbylo dost prostoru nachodit nejvíc kilometrů. V dalších letech přidávám na běhání. A je to přirozeně na úkor chůze. Když to dám dohromady, vypadá to už trochu lépe.

Pokračovat ve čtení „I když běhám, tak chodím“

Koleno au au

Už to budou tři týdny, to byl ještě všude led, jsem uklouzl na chodníku. Ne při běhu, ale normálně při cestě do práce. Nohy se mi rozjely jak unavený štětce. Na zádech bágl s noťasem, ten se musí zachránit. Nejsem žádný ořezávátko a tak jsem ten provaz včas zastavil. Trochu divně jsem při tom musel zkroutit pravou nohu, ale zvládl jsem to. Ani rukama jsem se nedotkl chodníku.

Chvíli jsem se v duchu plácal po rameni. Jseš fakt skvělej, borec namakanej. Pravá noha kolem kotníku jen nesměle zvedala ruku, že by k tomu taky chtěla něco říct. Nepleť se do hovoru, když se baví dospělí, uťal jsem její pokusy o slovo.

Noha slušně počkala den a pak pořádně zařvala. Koleno bolelo jak čert, že jsme skoro nemohl chodit. Tohle nevypadá dobře, to mi bylo hned jasný. Počkal jsem pár dní, chodil jsem po několika letech zase tou nejkratší cestou.

Pokračovat ve čtení „Koleno au au“

Rok 2018 v číslech

Aktualizováno 6.1.2019 a 13.1.2019

Tak rok 2018 končí a já si můžu připsat do tabulky třetí sloupeček. 2018 je rokem, který je mým druhým kompletně proběhaným, protože v roce 2016 jsem začal běhat až v létě. Tak teď k těm číslům.

Za celý rok 2018 nachozeno a naběháno 3259 kilometrů. Zůstal jsem sice opět za svým plánem nachodit a naběhat desetkrát tolik, co je dnů v roce, ale i tak je to skvělé.

Pokračovat ve čtení „Rok 2018 v číslech“

Veselé Vánoce

Dlouho jsem nic nenapsal, tak snad dnes, když je ten štědrý den. Přeji Vám krásné Vánoce a hodně zdraví a neposedné nohy v novém roce.

Naposledy jsem psal někdy v březnu. Od té doby se nic zásadního nezměnilo. Pořád běhám, jen jsem o tom nějak neměl potřebu psát. Do konce roku ještě pár výběhů zbývá, tak o kilometrech až příště.

Pokračovat ve čtení „Veselé Vánoce“

Dnes to dám!

Včera už od rána jsem “věděl”, že to večer dám. Vloni v květnu jsem běžel svůj sedmý půlmaraton v čase 2:19:39 a na dlouho se stal mým osobním rekordem. Od té doby jsem uběhl dalších sedm půlmaratonů (čtyři z toho teď v lednu), ale všechny v horším čase. Včera mě čekal můj patnáctý a já věděl, že se pokusím o osobák.

Nejsem žádný běžec, který řekne, že se jde trochu vyklusat a dá padesát kilometrů v tempu 4:40. Já jsem docela rád, když v takovém tempu dám jeden jediný. Jsem běžec, co je šťastnej jak blecha, když dá desítku pod hodinu.

Pokořit svůj loňský osobák není pro mě jen tak. Mám v živé paměti to úsilí, které mě to stálo. Je jasné, že se to musí naplánovat. Co mi je hned jasný, i když by to bylo krásný, že útok na dvojhodinovou hranici je zcela mimo mé současné schopnosti. Už vím, že tempo 6:10 jsem schopný udržet patnáct kilometrů a pak prostě chcípnu. A to nechci, to je jasný.

Takže kompromis zněl: běžet prvních deset kilometrů tempem 6:10 a pak zpomalit na 6:20 a pokusit se v tomto tempu doběhnout až do cíle. Byl by to krásný čas 2:12. Hned jak jsem si to takhle krásně namaloval mi bylo jasné, že realita bude mnohem košatější a že to bude dobrodružství.

Pokračovat ve čtení „Dnes to dám!“

Tak já nevím

Plán byl jasný. Sobota a neděle 24. a 25. února dva delší běhy. Den volna a v úterý další delší běh trochu relaxační. Pak den volna a ve čtvrtek a v pátek 1.a 2. března zase dva delší běhy. Trochu mě v hlavě strašil plán, zaběhnout každý ten běh o kousek dál. A tak jsem šel na to.

Sobota 24. února večer v šest vybíhám. Tempem se držím hodně zpátky, abych se nezmordoval hned prvním během. Trať jsem zvolil tu nejčastější a nejvyběhanější. Je skoro po rovině (i když jsem na Vysočině, že jo). Výsledná vzdálenost byla dána výběrem této trasy a to 12 km. Nic převratného. Průměrné tempo 7:30, teplota -9°C.

Druhý den neděle 25. února. Opět večer v šest. Tentokrát volím výběh ven z města. Hurá do kopců. Volím známou trasu kolem Staré plovárny, Pančavu do Ráje a Rančířova. Neodbočuji na Okrouhlík, protože to by už bylo pro dnešek moc. Běželo se fajn, jen jsem trochu polevil v tempu, což bylo dáno druhým delším během v rozpětí 24 hodin, ale taky zvolenou trasou, kde vlastně kromě začátku neexistuje rovina, no a taky teplotou -12°C. Tempo 8:01. Výsledná vzdálenost 14 km, takže o dva víc než včera.

Pondělí jsem dle plánu vynechal a vyběhl jsem v úterý 27. února. Teplota stále -12°C. Jako trať jsem chtěl vybrat svou standardní dvanáctku kolem řeky a když bude nálada, tak si kolečko mezi lávkami udělám ještě jednou. Byla by to krásná patnáctka. Ale na můj vkus moc rovná, takže se v průběhu prvních kilometrů rozhoduji běžet po Mlýnské a vyběhnout ten nechutný kopec po Dělnické ulici a pak po Helenínské ke Břízkám a po Polenské zpět. Zde se pak napojit na cyklostezku kolem řeky. Je to sice dál, ale o to horší cesta. Výsledkem je 15 km tempem 7:51. Takže docela pohoda.

Pokračovat ve čtení „Tak já nevím“