Pod psa

Nevím, jestli takto vypadám i zvenku, ale uvnitř se cítím přesně tak. Něco na mě leze. Chtěl jsem dnes běžet něco delšího, ale trochu jsem ubral na svých běžeckých představách.

Původně jsem chtěl dát něco delšího, tedy půlmaratónek a dál. Měl jsem v plánu po každých patnácti minutách běhu zařadit dvě minuty chůze. Říkal jsem si, že mě to pomůže zdolat delší trať.

Ale ouha, již včera mě začaly pobolívat klouby, divně se zajížděly za očima a taky od nosu až dovnitř do hlavy. Když jsem se nadýchl, tak ten chladný vzduch (v obýváku máme 24 ° C) se prohnal hlavou, narazil na zadní stranu skla, na kterém se objevily malé prasklinky. Do ho ale nezastavilo, stočil se po obou stranách, prohnal se kolem uší a vepředu, někde za čelem se zuřivým úderem. Takový malý osobní CERN.

Dnes se mi tak, že dá rozum, vůbec nechtělo. Nakonec jsem se ukecal. Mé běžecké já již v představách podnikala dlouhý a nikdy nekončící po zimní Vysočinou. Mé druhé já, na protivnější, do to brblalo: “To nedáš! Dneska ne. Zkus jen taková tu zdravotní. Hele 5 kilometrů max, jasný!?”

Vyběhl jsem odhodlaný ke kompromisu a dát sedmičku. Ale po dvou kilometrech mi bylo jasné, že chce přeci jen něco trošičku delšího. Nejdřív mě napadla standardní zimní dvanáctka. Tady jsem se zeptal se zpestřením běžel na pátek. Nakonec jsem si k ní dal ještě takovou malou tříkilometrovou okliku.

Na to, jak jsem se cítil a jak se mi žalostně nechtělo, tak nakonec to byl krásný a po rychlejším pátku relaxační běh. Vzdálenost 15,24 km je pro mě taky víc než průměr.

No a teď se jdu trochu vymarodit.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *