Intervaly, fartlek, nemoc a spol.

Předminulý týden jsem se moc necítil a měl jsem pocit, že na mě něco leze, pak to zase přešlo. Od středy už ale ležím jak volský hnát s nějakou chřipajznou, či co. Alespoň si trochu odpočinu a zapřemýšlím.

Minulý týden jsem si řekl, že budu začleňovat jednou do týdne intervaly. Závoďáci se diví, k čemu to hobíkovi, který ještě k tomu ani nezávodí je. Nu pro zpestření přece, to dá rozum. Nezávodím a nemusím tudíž na nic trénovat. Ono by to taky v mých padesáti sedmi letech bylo asi k prdu.

Když ale člověk nezávodí a nežene ho do běhu potřeba naběhat kilometry, které potom zúročí v závodě, musí si najít jinou motivaci. To, že vás běhání baví nestačí k tomu, abyste jak blb vstal ráno o hodinu dřív a vyběhl do mrazivého rána. Nebo po únavném a náročném pracovním dni se převlékl a jen tak si šel zaběhat dvacet kilometrů. Teda to bych asi lhal, že se přesně tohle nestane. Stane a mě se to stává dost často.

Ale přesto, jsou okamžiky, kdy se mi nechce. Někdy se neukecám a pak jsem na sebe naštvaný. Někdy se ukecám až časem a pak vyběhnu s plným žaludkem až po večeři. Každý, kdo to alespoň jednou zkusil, tak ví, že to není to úplně ořechový a když to všechno dobře dopadne, tak máte jen pokaženou první část běhu.

Pokračovat ve čtení „Intervaly, fartlek, nemoc a spol.“

Pod psa

Nevím, jestli takto vypadám i zvenku, ale uvnitř se cítím přesně tak. Něco na mě leze. Chtěl jsem dnes běžet něco delšího, ale trochu jsem ubral na svých běžeckých představách.

Původně jsem chtěl dát něco delšího, tedy půlmaratónek a dál. Měl jsem v plánu po každých patnácti minutách běhu zařadit dvě minuty chůze. Říkal jsem si, že mě to pomůže zdolat delší trať.

Ale ouha, již včera mě začaly pobolívat klouby, divně se zajížděly za očima a taky od nosu až dovnitř do hlavy. Když jsem se nadýchl, tak ten chladný vzduch (v obýváku máme 24 ° C) se prohnal hlavou, narazil na zadní stranu skla, na kterém se objevily malé prasklinky. Do ho ale nezastavilo, stočil se po obou stranách, prohnal se kolem uší a vepředu, někde za čelem se zuřivým úderem. Takový malý osobní CERN.

Dnes se mi tak, že dá rozum, vůbec nechtělo. Nakonec jsem se ukecal. Mé běžecké já již v představách podnikala dlouhý a nikdy nekončící po zimní Vysočinou. Mé druhé já, na protivnější, do to brblalo: “To nedáš! Dneska ne. Zkus jen taková tu zdravotní. Hele 5 kilometrů max, jasný!?”

Pokračovat ve čtení „Pod psa“

Úseky

Už mě ta zima fakt nebaví. Pořád jen samé to zimní pomalé dlouhé běhání. Není nad to si tu a tam porušit vlastní pravidla 🙂

Včera jsem vyběhl hned ráno v šest. Bylo -7°C a naštěstí už ne tak úplná tma, jako ještě před pár dny. Běželo se mi fakt krásně a jelikož jsem měl trochu více času tak jsem se nechal svými nožičkami vynést ven z města. Trasa to byla stará známá moje letní ranní klasika.

Řekl jsem si, že když se mi tak hezky běží, tak to zkusím udělat v tempu 6:00. Asi jsem trochu zapomněl, na ty kopečky, ze kterých se tahle trať skládá. A navíc ten hadr kolem ksichtu, abych nedýchal těch -7. No nakonec jsem to dal za 6:24. Ale což, taky dobrý.

Dnes jsem se vydal běhat večer. Výběr tratě byl úplně bez fantazie, protože to je moje klasika pro zimní večery. Už odpoledne jsem si ale řekl, že kopečky dneska fakt ne, ale že si běh zpestřím tím, že po každých pěti minutách volného běhu zařadím patnáct vteřin běhu rychlého. Ze začátku jsem byl v těch rychlostních vložkách trochu opatrný, protože jsem nevěděl, co to se mnou bude dělat, ale jak jsem běžel dál a dál, tak jsem pomalu ztratil ostych a běžel jsem, co zrovna terén umožňoval. Přece jen na většině trati ležel sníh a led. A švihnout s sebou, to jsem zrovna nechtěl. Ale i tak dobrý. Tempo v těch rychlostních vložkách 3:50 až 3:25 je na mě fakt dost dobré.

Pokračovat ve čtení „Úseky“