Dva půlmaratony v jednom měsíci? Jasně!

Teď se mi pár dní nechtělo vyběhnout. Nevím proč, ale nechtělo. Včera jsem se konečně vykopal a vyběhl. Netušil jsem ale, co z toho zase bude.

Tak si to shrňme: 1.4. 10km, 4.4. 12km, 5.4. 25km, 11.4. 18km, 16.4. 12km a včera 22.4. 21km. On ten důvod, proč se mi moc nechce, bude asi docela jasný. Zase řádím jako blázen.

Ty poslední běhy nebyly nijak plánované. Stejně jako včera. Prostě jsem pěkně pomaloučku vyběhl a až v průběhu jsem se rozhodl, kudy se vydám. V okamžiku, kdy jsem odbočil ven z města, tak mi bylo jasné, že z toho bude alespoň čtrnáctka.

Pokračovat ve čtení „Dva půlmaratony v jednom měsíci? Jasně!“

Hlavně nic nepřehánět!

Minulý týden jsem na jeden zátah uběhl 25 kilometrů. Pro někoho možná směšná vzdálenost, pro jiného nedosažitelná meta. Pro mě skvělý výsledek. Minulý rok jsem se dostal na 23 kilometrů, takže se mi podařilo hned zjara posunout metu o dva kilometry.

Tento týden, šest dní po té pětadvacítce jsem si dal 18 kilometrů. Běžel jsem skoro po stejné trase jen jsem si uprostřed zkrátil cestu o kilometr a na konci jsem taky něco ubral.

Pár dní se z toho dostávám. Ne že bych byl z toho nějak rozsypanej, ale tělíčku se jaksi nechce běhat. Prostě na to kašle a já jsem nenašel páky, jak ho přesvědčit. Asi ty dva dlouhé běhy necelý týden po sobě bylo moc. Nevím.

Je tedy pravda, že běhám mnohem víc, než jsem si při plánování roku (plánovat se musí, to je jasný!) dokázal představit. Měl jsem takovou představu, podle loňských čísel, že jednu třetinu odběhám a dvě třetiny odchodím. Zatím je to skoro fifty-fifty.

Ono to taky může být tím, že běhání je prostě zábava sama o sobě. Naopak při chůzi na dlouhé vzdálenosti se člověk něčím musí zaměstnat. Nejlepší je kochat se okolím. To ale přirozeně musí být čím. Jaro, léto a podzim jsou na kochání fajn. Ale jaro se pořádně ještě nerozjelo a už zase vyhrožují zimou.

Když už jsme u té zimy, tak malé zamyšlení nad mým zimním běháním. Běhat jsem začal vloni v létě, takže to byla moje první běhací zima. Za prosinec, leden a únor jsem naběhal 435 kilometrů. Tak moc jsem opravdu nečekal nečekal.

Pokračovat ve čtení „Hlavně nic nepřehánět!“

25 kilometrů

Včera večer jsem si šel zase zaběhat. Neměl jsem předem stanovený žádný cíl “jak” ba ani směr “kudy” vlastně poběžím. Až dole u řeky jsem se zkratovitě rozhodl odbočit doprava a tudíž ven z města.

Vzal jsem to tedy tradičně kolem Staré plovárny, Pančavu a Sasovským údolím. To je moje oblíbená trasa pro takovéto letní ranní běhání. V takovém případě to V Ráji můžu vzít kolem tankových opraven domů, což je pěkná devítikilometrová trasa s dost brutálním převýšením.

Ale nějak se mi nechtělo končit a tak jsem se z Ráje vydal dál k Rančířovu. To už bylo jasné, že z toho bude minimálně čtrnáctka. Čekal jsem na to, co se mnou udělá první hodina běhu. Tam se to vždycky tak nějak láme. Mezitím jsem už ale proběhl Rančířovem a u rybníka místo doprava směrem k Okrouhlíku jsem to vzal vlevo směrem na Čížov. Tak a bude z toho nejmíň osmnáctka, tedy jestli se něco nestane a já nezastavím.

V Čížově začíná ta správná prověrka zbylých sil, pekelně dlouhé a vytrvalé stoupání, které končí nahoře nad Okrouhlíkem u chaty, kterou celostátně proslavili Iráčtí migranti.

Běh kolem Okrouhlíku proběhl bez problémů. I následné mírné stoupání k popické silnici. Pak kilometrová rovinka do Vysoké a kolem zahrádek. No a jelikož nejsme v Alpách (ale platí to i tam), tak když běžíte dost dlouho do kopce, tak musí přijít chvíle, kdy zase poběžíte dost dlouho dolů. No a ta chvíle, jak jistě místně znalí vědí právě za zahrádkami na Vysoké, kdy se pod vámi rozevře výhled dolů na Hosov a vzadu ještě níž je vidět Jihlava.

Pokračovat ve čtení „25 kilometrů“

Tak už jsem se konečně vymarodil :-)

Minulý týden na mě pomalu lezla a lezla, až jsem s ní skončil v posteli. Pro někoho možná fajn příběh, jen kdyby nešlo o virózu. Od středy odpoledne jsem se stal jejím vězněm.

Mám takový celoroční plán urazit za rok desetinásobek počtu dnů. Vloni (2016) to vyšlo i trochu přes. Ale vloni jsem začal běhat až v červenci a do té doby jsem chodil. To slovíčko JEN tam chybí záměrně, protože chůze to je prostě bomba. Chodit umí každý, ale přidejte pár (desítek) kilometrů a zvyšte rychlost na pomezí chůze a běhu a lidi začnou padat jak mouchy.

Letos to bude první rok, který celý proběhám (věřím a doufám) a tak jsem si tu porci kilometrů (ten desetinásobek počtu dnů v roce) rozdělil mezi běh a chůzi. Řekl jsem si, že sto kilometrů běhu měsíčně by pro tento rok bylo fajn, takže tedy 1200 km běhu a 2450 km chůze. Běhám trochu víc, ale když mě to tak baví. Chůzi trochu zanedbávám, ale v globále je to v lajně.

O čem jsem to chtěl psát? Aha, o té postelové scéně s virózou. Tak to není vlastně o čem. Jen jsem tak ležel, tu a tam taky pracoval. Mám tu výhodu, že můžu pracovat všude, kde mám svůj počítač, mobil a internet (ten internet se dá na chvilku oželet a bez telefonu je větší klid na práci).

Zkrátka, kdo si počká, ten se dočká. V pátek mi už bylo prdlajs, ale jsem disciplinovaný a tak jsem se úspěšně promarodil i pátkem, ale slíbil jsem si, že je to vážně poslední den v posteli.

Pokračovat ve čtení „Tak už jsem se konečně vymarodil :-)“