Číslo 5 žije!

Po porouchaném kolenu a následné viróze jsem zase zpět.

Nějak se nechtěla spárovat sluchátka s mobilem. Ono to je spíš tím mobilem, který si dnes jen tak přestal zvonit. Pár restartů a odinstalování apky Contact+ to sice zpravilo, ale pak zase nějak nešly ty sluchátka.

Nechal jsem všechno to harampádí doma a vyběhl jen tak v trenkách a tričku. Testnul jsem desítku, jestli ji dám pod hodinu, tak se budu definitivně považovat za vyléčeného.

Pokračovat ve čtení „Číslo 5 žije!“

Co při běhu na uši

Řeč nebude o klapkách, ale o sluchátkách na poslouchání. Nehledejte zde zasvěcené recenze, ale jen můj vlastní příběh a postupný vývoj.

Tak především, běhací sluchátka nemusí být nutně naprosto jedinečná svými reprodukčními kvalitami. Je pochopitelně dobře, když to nezní jak ze sudu, nebo jako reklama na cirkulárku, ale nejde nám o sluchátka na klasiku u krbu se sklenicí skvělého vína.

Musím také říci, že neběhám se sluchátky vždy. Rád běhám jen tak po lesích a kochám se. V takovém případě mi ucpané uši přijdou jako kontraproduktivní. Když si je vezmu, tak abych poslouchal audioknihu. Hudbu si taky pouštím, ale většinou jen, na testovací běh, kde se soustředím na výkon. Při něm mi hudba pomáhá udržet tempo a překonat kritické okamžiky.

Drátová sluchátka

Asi jako každý, jsem i já začal se sluchátky, které jsem dostal k mobilu. Skončily po pár týdnech s vytrženým drátem z levého sluchátka. U dalších se zlomil drát u konektoru, jak se telefon v kapse otočil na stranu. Hledal jsem stále odolnější varianty a tlustšími šňůrami s opletením nebo pogumováním. Bohužel výsledek byl vždy stejný. Měsíc bylo maximum a musel jsem hledat nové. Do dnes jedny mám jako rezervní. Jsou to pecky s držáky za ucho.

Platronics

Tohle byly moje první bezdrátová sluchátka. Už nevím ten typ a v nabídce už jsem je nenašel. Byly to špunty propojené plochou pogumovanou šňůrou za krk. Běhalo se s nimi dost dobře. S drátovými sluchátky se to vůbec nedalo srovnat. Jejich problém byl v tom, že vyčnívaly z ucha snad dva centimetry. Když jsem si nasadil čepici, tak její lem mi sluchátka zatlačoval až do mozku. Nic příjemného. Vedlo to až k tomu, že jsem v zimním období úplně přestal poslouchat. Další problém byl ten, že kvůli tomu jak moc vystupovaly z uší, měly tendenci vyskakovat. Nesnášely žvýkání. Když jsem si při běhu vzal nějakou rozinku, nebo oříšek, tak alespoň jedno sluchátko za chvíli z ucha vyskočilo. Po dvou letech jsem si koupil nová sluchátka a Platronicsy jsem dal na „dojetí“ synovi.

Pokračovat ve čtení „Co při běhu na uši“

Herkulovské úkoly pro Hercula Poirota

Agáta jistojistě patřila mezi nejproduktivnější spisovatelky detektivek. Z dnešního pohledu jsou zápletky překonstruované, děj plytký, mdlý a rozuzlení většinou dost hloupé. Jinými slovy, jako detektivku to prostě číst nesmíte. Je to hodnotné historické dílo a jako takové má smysl si ho přečíst.

Pokud k tomu budete přistupovat jako k odpočinkové četbě, nezklame vás.

Já se do Herkulovských úkolů pustil po šestici severských detektivek (Milenium 1-5 a Syn). Dost šílený rozdíl a musím přiznat, že šest Poirotů bych vážně nedal. Naštěstí jde jen o dvanáct krátkých povídek.

Pokračovat ve čtení „Herkulovské úkoly pro Hercula Poirota“

Ne vždy jde vše podle plánu

Včera mě po několika dnech, kdy jsem se cítil nějak divně, definitivně sklátila nějaká viróza. Sotva dýchám, takže pár dní bez běhání. Achjo 🙁

Jo Nesbo – Syn

Po maratonu se sérií Milenium mi chvíli trvalo, než jsem pochopil, že Lisbeth Salanderová z cely nevykoukne a že jde úplně o něco jiného. Chvíli trvá, než se člověk do děje ponoří, ale pak už to běží. Nic není tak, jak si v hlavě vyfantazírujete. Nakonec jsem byl ale rád, že ten poslední zvrat si autor odpustil, nechal děj doběhnout bez něj a syn zůstal synem svých rodičů.

Pokračovat ve čtení „Jo Nesbo – Syn“

Tak konečně už zase běhám

Nerad bych to nějak zakřikl, ale kolo už dává pokoj. Alespoň do té míry, abych mohl běhat. V předposledním únorovém týdnu jsem naběhal pouhých 11 kilometrů než jsem s běháním musel přestat úplně. Poslední únorový týden a první březnový týden jsem neběhal vůbec. Až na konci jsem se odvážil na pomalé a velmi velmi opatrné čtyři kilometry.

Když jsem zjistil, že už by to možná šlo, tak jsem sice pomalu, ale přece začal znovu běhat. V druhém březnovém týdnu jsem z radosti naběhal 41 kilometrů. Asi jsem to trochu přehnal a koleno se zase začalo ozývat a tak jsem ve třetím týdnu naběhal jen 14 kilometrů.

Pokračovat ve čtení „Tak konečně už zase běhám“

Milénium 4 a 5

Knihy Davida Lagercrantze mám rád, opravdu rád. A také v obou knihách „Dívka v pavoučí síti“ a „Muž, který hledal svůj stín“ odvedl skvělou práci. Chápu, že někdo k těmto knihám může přistupovat kriticky, protože jde o sérii inspirovanou dnes již slavnou trilogií Milénium. Je dost znát, že ty dvě knihy nenapsal autor původní trilogie Stieg Larsson. V posledním dílu trilogie, jak už bývá zvykem, se všechny vyprávěné příběhy uzavřely a Tak David Lagerctrantz musel rozehrát příběhy zcela nové. Ve čtyřce z prostředí počítačů a internetu, v pětce je hlavní hrdinka Lisbeth Salanderová ve vězení. Kdo si myslí, že to musí být nuda, mýlí se.

Pokračovat ve čtení „Milénium 4 a 5“

Trilogie Milénium

Už dlouho jsem se chystal na tuto lahůdku. Tři audioknihy od švédského autora Stiega Larssona. Každá z nich kolem patnácti hodin poslechu. Trilogii namluvil Martin Stránský. Znal jsem se s jeho otcem a proto mi je tak nějak blízký. Navíc, Martin Stránský je pro audioknihy skutečně ten pravý. Dokázal by přečíst i recept na anglický čaj o páté tak, že byste ani nedutali, hltali každé slovo a nedokázali přestat poslouchat, protože byste chtěli vědět, jak to s tím čajem nakonec dopadne.

Knihy mají názvy: „Muži, kteří nenávidí ženy“, „Dívka, která si hrála s ohněm“ a „Dívka, která kopla do vosího hnízda“.

Zřejmě je možné číst každou knihu samostatně, ale osobně si myslím, že to nedává moc smysl. Druhý a třetí díl začínají tam, kde ten předchozí skončil. V následujících dílech sice autor předhazuje záchranné kruhy šílencům, kteří by ta knihy chtěli číst v jiném pořadí, v podobě krátkých vysvětlivek předchozích dějů, ale nedělejte to a čtěte je pěkně popořádku.

Pokračovat ve čtení „Trilogie Milénium“

Pořád to koleno

Ne, že by mě bavilo pořád mluvit o svém kolenu, ale už mě to prostě se*e. Dalo mě opravdu dost přemáhání, abych vydržel čtrnáct dnů nevyběhnout. Ten druhý týden jsem to dvakrát málem nevydržel a jednou jsem už dokonce držel v ruce své běžecké boty. Nakonec ale vždycky vyhrálo mé ukázněné já.

Po čtrnácti dnech jsem 1. března vyběhl na malý testovací běh. Tenhle okruh, který měří necelé čtyři kilometry běhám jen, když mi něco je. Zaživa se na něj nevydávám. Výsledek byl takový, že jsem to uběhl, ale koleno jsem cítil a druhý den mě regulérně bolelo. Bolest ale rychle ustupovala a následující den už bylo všechno v normálu.

Na další testovací běh jsem se vydal 4. března. Okruh jsem si prodloužil o oběh Staré plovárny a „natáhl“ ho tak na necelých šest kilometrů. Tohle běhám, když se mi fakt nechce, což je většinou tak jeden dva dny, než na mě něco začne lízt. Tentokrát mě koleno trochu bolelo v závěrečné třetině, ale po doběhu se vše brzy uklidnilo. Z toho jsem usoudil, že se to lepší.

Pokračovat ve čtení „Pořád to koleno“

I když běhám, tak chodím

Od doby, co běhám jsem se skoro nedíval, jak jsem na tom s chozením. Poslední rok jsem se na statistiky nepodíval vlastně vůbec. Teď, když mám problém s tím zatraceným kolenem, tak mi chůze zase přijde jako docela dobrý nápad. Když nemůžeš běžet, tak jdi. Nedalo mi to a mrkl jsem se do statistik na Endomundu, kde je všechno pěkně od začátku.

Tento graf ukazuje mé chodecké aktivity. Skromný a nenápadný začátek v druhé polovině roku 2014. Euforii roku 2015 a výlet do nebes v roce 2016. V polovině roku 2016 jsem začal běhat, ale i tak mi zbylo dost prostoru nachodit nejvíc kilometrů. V dalších letech přidávám na běhání. A je to přirozeně na úkor chůze. Když to dám dohromady, vypadá to už trochu lépe.

Pokračovat ve čtení „I když běhám, tak chodím“