Stephen King – TO

Jestli něco nemám rád víc než knihy tlusté jak bible, tak jsou to knihy dvakrát tlustší než bible. TO od Stephena Kinga patří mezi ně. Sehnal jsem si ji s upřímným odhodláním se tím prokousat, protože mám Stephena docela rád, i když je magor. Vzdal jsem to snad po šedesáti stránkách.

No nic, říkám si. Zkusím alespoň film. Vypnul jsem to po dvaceti minutách. Snažil jsem se, fakt! Ale prostě to nešlo.

Poslední pokus jak TO zvládnout, bylo prohnat TO přes sluchátka. Konečně! Bylo to skutečné utrpení, ale dal jsem TO. Bravurní jazyk, ale jako celek k ukousání dlouhé a místy příšerně nudné. Již několikrát recyklovaný scénář několika dospělých, kteří se znali jako děti, setkávají se, či se vrací do míst, kde vyrůstali a spojuje je jakási příhoda, a vše zabaleno do jiného příběhu.

Chápu, že absolvent kurzu kreativního psaní se od textu nemůže odtrhnout. Mě ale dělalo opravdu velkou práci se přimět číst, dívat nebo poslouchat. Možná jsem ale jen propásl věk, ve kterém jsem si měl knihu přečíst.

Robert A. Heinlein – Hvězdná pěchota

Na tuto knihu jsem byl zvědavý, protože jsem také viděl jen film. Je jasné, že natlačit do filmu kompletní děj je prostě nemožné, takže jsem očekával, že bude kniha obsahovat něco navíc.

Po přečtení si tím stále nejsem moc jistý. Dokonce si myslím, že tvůrci filmu odvedli setsakra dobrou práci, když z té knihy vykřesali to, co vykřesali.

Rozdíly tam pochopitelně jsou a za těmi hlavními nestojí časové důvody. Kniha začíná s nadšením líčeným útokem na město obývané humanoidními bytostmi na cizí planetě. Agresorem je v tomto případě prostřednictvím své armády celé lidstvo. Navíc cílem útoku nejsou přeroslé kobylky, ale inteligentní bytosti podobní lidem (jsou hubenější a vyšší).

Pokračovat ve čtení „Robert A. Heinlein – Hvězdná pěchota“

Groom Winston – Forrest Gump

Tak po malé běžecké vsuvce je tu opět čtenářský kroužek .

Forresta Gumpa jsem viděl zfilmovaného s Tomem Hanksem v hlavní roli. Ale i to už je pěkně dlouho. Je mi jasné, že do filmu se to všechno prostě vejít nemůže.

Kniha mě naprosto uchvátila. Oproštěna od filmových zkratek, je kniha úplně o něčem jiném. Navíc, já to poslouchal jako audioknihu. Výkon Jana Hartla byl prostě neuvěřitelný a nedokážu si představit lepší volbu interpreta.

Kniha nás provází vážnými událostmi druhé poloviny dvacátého století počínaje vietnamskou válkou a jejími následky, pohledem člověka s IQ 70. Humorné vyznění celé knihy jen podtrhuje závažnost popisovaných událostí.

Pokud jste knihu nečetli a jako já viděli jen film, jděte do toho. Pokud rovněž jako já zvolíte audioknihu, nebudete litovat.

Tak, jako že jo!

Poslední dobou to tady vypadá jak na webu čtenářského kroužku. To ale nemá nic společného s tím jak moc či málo běhám. Běhám. Tak, jako že jo!

Trošku mám ale problém o svém běhání psát. Jakože v sobotu ráno jsem vyběhl, běžel, doběhl a byla to paráda. A tak jsem v neděli večer zase vyběhl, běžel, doběhl a byla to paráda. Pak jsem dva dny programoval, až se mi z hlavy kouřilo a proto jsem ve středu brzy ráno vyběhl, běžel, doběhl a byla to paráda. To by vydržel číst jen skutečný šílenec.

Pokračovat ve čtení „Tak, jako že jo!“

Stephen King – Řbitov zviřátek

Před lety jsem četl knížku. Je to ale dost dávno, paměť slábne a tak jsem byl zvědavý, co to se mnou udělá. Interpret (v tomto případě interpreti) přidává knize nový rozměr.

Řbitov zviřátek je horor, to je jasné a Stephen King je nepsaný král hororu.

Vše začíná krásně přistěhováním mladé rodiny lékaře se dvěma dětmi do ospalého Ludlow v Main.

Místa jsou ale dobrá a jsou místa zlá. Zdejší zlo se hlásí pomalu a potichu. Když vám na takovém místě náklaďák přejede kocoura vaší dcery, měli byste si dávat pozor na to, kam ho pohřbíváte.

Pokračovat ve čtení „Stephen King – Řbitov zviřátek“

Agatha Christie – Pět malých prasátek

Tak další oddechovka. Pamatuji si film, kde to pojali víc hraně. Ono taky, jak jinak. Knížka je prána jako soubor Poirotových rozhovorů s pěti lidmi, kteří byli přítomni při činu , který se odehrál před dvaceti lety. Brilantně napsáno, ale jako detektivka trochu nuda. Na dnešní dobu tam chybí krev a akce. To je ale koneckonců důvod, proč jsem po ni sáhl.

Mario Puzo – Poslední kmotr

Už je to sice nějaký ten pátek, co jsem četl Kmotra a Siciliána, ale pamatuji si, že jsem je četl (vlastně poslouchal) opravdu s nadšením. Dokonce jsem natahoval procházky i na víc jak dvacet kilometrů, abych mohl doposlouchat do konce kapitoly a pak ještě tuhle a tak ještě tuhle.

Poslední kmotr je pořád Puzo, to jako jo. Děj se přesunul do Los Angeles a Las Vegas do prostředí filmu a kasín. Děj, jako takový je skvělý. Nicméně v některých částech mi to připomínalo spíše červenou knihovnu, než Kmotra. Nikdo nemládneme a o Puzovi to platí taky.

Pokračovat ve čtení „Mario Puzo – Poslední kmotr“

Čím si svítím

Nechci psát o nejlepších čelovkách na světě. Už vůbec se necítím být odborníkem na čelovky, stejně, jako bych se jen stěží označil za odborníka na běh. Moji nezpůsobilost psát o čelovkách podtrhuje skutečnost, že jsem zatím používal pouze dvě.

Před třemi lety, když jsem pochopil, že ten ulítlý nápad začít v padesáti šesti letech běhat bude pokračovat, poté, co jsem se málem rozplácl v tmavém lese, když jsem ve tmě přehlédl spadlou větev, rozhodl jsem se, že si na večerní běhy budu muset opatřit čelovku.

Moc jsem to nestudoval. Prostě jsem vlítnul do Sportisima a koupil první čelovku, která mi padla do oka. No dobře, tak rychlé to zase nebylo. Pravděpodobně si při běhu asi svítí více ženy, nebo alespoň ten pocit mají ve Sportisimu. Barevné kreace téměř okamžitě vyloučily většinu čelovek. Ne, opravdu nebudu běhat v růžové čelovce. Vínová? Ta je fakt super, ale ne, díky. Zbyly jen tři. Černá, modrá a zelená. Mrknul jsem zkušeným okem nováčka na čelovky na lůmeny a vzal tu s největšími.

Profilite PL_MOUNT

Tak to je ona! Modrá, 140 lm. Živí se třemi mikrotužkovými baterkami.

Je lehoučká, dobře drží, nedře a člověk ji po chvíli už ani nevnímá. Deklarovanou výdrž 8 hodin jsem netestoval. Mám pocit, že vydrží déle. To ale může být tím, že svícení „na plné pecky“ jsem použil jen v opravdu tmavém lese. Většinu času jsem běžel na nižší stupeň, který má něco kolem 30 lm.

Když ji nabijete novými bateriemi, tak je to super. Nicméně po dvou třech bězích (já běhám v průměru kolem hodiny a půl) už je cítit, že baterie odchází. Světlo je tak slabé, že jen stěží dosvítí na okolní stromy. Nezbývá, než přepnout na ten silnější režim. Je to lepší, ale svítí jako ten slabší režim při nových bateriích. A světlo dál slábne a slábne. Jednou jsem už musel při doběhu po silnici přepnout na blikací režim, abych byl alespoň trochu vidět. Já sám jsem viděl úplný prd.

Pokračovat ve čtení „Čím si svítím“

Andy Weir – Artemis

Ve svém okolí neznám ženu, která by byla nadšená z Marťana. Já nejsem žena. V příběhu bylo jak to „fi“, ale konečně také i to „sci“. Velmi dlouhé popisy postupů blízkých vědecké realitě prostě ženy neokouzlí. Hezký chlap jako hrdina to už příliš nezachránil. Jak taky, když byl po většinu času obalený skafandrem.

Povedl se i film, kde autoři pochopitelně přistřihli křidélka vědě a nechali tak vyniknout příběh ozdobený poutavými záběry z vesmíru.

Je těžké napsat stejně dobrou i druhou knihu. Andy tentokrát vsadil na ženu, jako na hlavní hrdinku. Vlastně spíše ještě díku Jazz Bašarovou. Z nedostupného Marsu děj přesunul na náš Měsíc a jeden malý Hab vyměnil za kopule dvoutisícového města. Kde je pohromadě dva tisíce lidí, tam jsou také problémy. Zvláště, když je zakázáno cokoliv, co by mohlo poškodit plášť kopulí města, či života podpůrné systémy. No a kde je něco zakázáno, vždy se najde dostatek lidí, kteří chtějí zákazy porušovat a také někdo, kdo jim v tom pomůže.

Pokračovat ve čtení „Andy Weir – Artemis“